Na benzinku se mi za Kubou vůbec, ale vůbec nechce. Beztak to bude od něho nějaká chujovina. Zvědavost mi nedá, a tak to řeším sms zprávou. Vyhnu se tím zbytečným vulgaritám, jen jak ho uslyším. Ten výuční list mu neodpustím.
„Kubo, pošli mi nějaký odkaz na netu o té tvé věci, když už na tom děláš dva roky.“ Na té jeho promáčené vizitce stěží přečtu číslo mobilu, natož nějaké stránky.
Odpověď dorazila hned. - You Tube – „mlhoviště“. Nic víc, nic méně. To jsem si mohl myslet. Dělá si se ze mne srandu. Nicméně tam vlezu a fakt jo. Ten potížista na něco kápl. Proto tak kašlal na studium. Pohltilo ho to, jako Tleskače létající kolo.
„Kubo, stav se za mnou do školy. A vezmi tu věc s sebou.“ nedokáži si vysvětlit, jak z obyčejné trubky dokázal takový efekt.
„Jasně pane učiteli. A nebudete mi zase nadávat?“ reaguje překvapivě sebejistě.
„Teď? Když padla Varšava?“ Použiji svůj oblíbený bonmot pro zlehčení.
"Odpoledne." Jsem zvědav s čím přijde. Jestli ta věc umí to, co jsem viděl? Máme tady díru v trhu.
Přišel. Kupodivu přesně. V ruce drží smotanou žlutou hadici, či co a ještě ve dveřích na mne vyvalí.
"Nemáme to ale kde vyzkoušet. Venku je pod nulou a bude to zřejmě vyrábět sníh."
"O to lépe. Vyrobíme v Praze pod Václavem pro děti na vánoce kopec sněhu, jako Roman Skamene v tom svým kultovním filmu." beru do ruky vtipně zkroucenou tenkostěnou plastovou trubku, zakončenou rychlospojkou.
"Odkud to máš?" nikdy jsem nic takového neviděl. Průsvitného, lehkého, pevného, barevného. Zatváří se jak jeliman, že není tak hloupý, aby vybalil hned všechny karty na stůl.
"Já Vám to řeknu a vy mne vytunelujete." působí nadmíru sebejistě, že on je teď tady ten, co zkouší.
"Tak jinak? Jak to chceš prodávat, když nemáš vyuční list a tím pádem ti nikdo v tomhle povedeným státě živnost nepovolí. Se základním vzděláním nejsi nic." Teď spadla čelist jemu.
"Opravdu?" zděšení v jeho očích bylo politováni hodné.
"Jisto jistě. A jestli si myslíš, že já na tobě chci parazitovat, tak si najdi někoho jiného. Projekt to je zřejmě dobrý. Na trhu nic takového není. Ale tím že jsi se vysral na školu, jsi odkázaný na druhý. Jasný? Omlouvám se za ten vulgarismus." zakončil jsem svůj podagogický monolog a s nabídkou na usmíření pokračuji.
"Pokud chceš tuhle věc nakopnout do výšky se mnou a zbohatnout, musíme si věřit. Já tě neokradu. Musím ale vědět všechno. Na videu dobrý. Nápad dobrý. Možná i vím, proč to takovou parádu dělá a kde je ta finta. Nabízíš to za pět stovek? To jsi blázen. Ta trubka není odtud. To víme. Typuji Španělsko, nebo Itálii." Obracím tu neskutečně jednoduchou věc v ruce.
"Itálie." procedí mezi zuby naštvaný, že jsem ho odhalil.
"A ty tam pro ni pojedeš? Za pět stovek? Nebo za pět tisíc? Až jich prodáš deset? Za pět stovek nedojedeš ani do Českých Budějovic!" Zkouším pružnost a odolnost materiálu. Dobrý. Netříští se to. Neláme se to. Drží to tvar.
"Matroš dobrý. A máš to v pěti barvách?"
Sedí sklesle v křesle. Né už sebejistý, nadšený a odhodlaný. Bez vyučního listu nemůže dělat vůbec nic. Možná popeláře. Nebo někde na lince. Ani tu živnost si nemůže zřídit, za kterou hned zaplatí na sociálním a zdravotním čtyři tisíce Českých, aniž by vydělal jedinou korunu. To vše na něho chrlím v návalu emocí, že úspěch se u nás neodpouští atd. Má skoro na krajíčku a tak ubírám na plynu.
"Neboj. Tohle se prodávat bude. Jestli to bude dělat mlhu nebo sníh, to už je jedno. Ale za úplně jinou cenu." Dodej mi podklady na kolik tě vyšla jedna trubka, odkud jsi ji přivezl a já ti do týdne zpracuji rozpočet. Bereš?" podávám mu zpátky tu směšnou věc. Myslím tak jednoduchou, že to je až směšné. A náhle to z něj začne padat.
"Ta trubka vyjde na dvě stovky." utrousí a pořád civí do podlady.
"A koncovka? A Práce? A Režie? A tvůj vysněný zisk? A prý za pětset?Aby to bylo prodejný! Víš co zaplatíš na dálnicích za poplatky? Ne já se nebudu rozčilovat, mně to doktor zakázal. "Třískám spontánně do stolu, až se sám leknu, jestli nejsem psychopat. Kuba nadskočí a pomalu se zvedá.
"A pomůžete mi pane učiteli?" to mne opět zklidní. O podnikání v Čechách něco vím. Sám jsem v tom srabu byl patnáct let.
"Proč bych nepomohl? Mám na tom taky zájem a řeknu ti to upřímně. Finanční zájem. Ale škodnej nebudeš. To ti mohu slíbit." A s tím jsme se rozešli.
