Čest poraženým

Tohle by Vás ale mohlo pobavit, i když to k zasmání moc není. Možná snad jen mé naivitě. Píši to proto, že se to může stát i Vám. 

Jedu si takhle po ránu svou každotýdenní štreku přes vrchovinu do práce. Počasí nic moc. Mrholí. Mlha. Prostě podzimní dekadentní šero. V tom uprostřed polí. Stopař.

Přibržďuji, abych si ho lépe prohlédl, cože to v dnešní době tady stopuje za exota. Takhle po ránu a na takovém místě.

Slušně oblečený chlapík. Žádný houmlesák, ani prostitutka.

„Dobrá tedy.“ Řeknu si sám sobě v kabině a stahuji rádio.

„Pomáhat se má.“ Utvrzuji se ještě ve správnosti svého rozhodnutí při otvírání dveří spolujezdce.

„Dobrý den, vezmete mne?“ Drkotá promočený a od pohledu vyčerpaný chlapík. Ještě se pohledem ubezpečím, jestli není opilý. Není.

„Pokud mi neprostřelíte hlavu, tak jo.“ Zavtipkuji pro dobrý pocit pomoci.

„Abych Vám to tady nepromáčel.“ Sundává bundu a pokládá ji na podlahu.

„Co že tady? Teď? Na stopu. To Vám ujel autobus?“ navazuji konverzaci při rozjezdu, aby řeč nestála.

„Jdu celou noc od Kolína pěšky.“ Utrousí a vypadá, že každým okamžikem usne.

„Od Kolína? Vždyť jsme u Uhlířských Janovic.“ Mlha je čím dál hustší a tak se soustředím na cestu, než na to co mi povídá. Naslouchám napůl ucha. V tom mu zazvoní telefon.

„Halo?!“ zeptá se téměř dívčím úzkostlivým hláskem.

„No prý někde u Benešova. Já nevím.“ Odposlouchávám nechtěně jednostrannou komunikaci.

„To Vám nedokaži říci. Jsem bez dokladů a peněz. A vlastně vůbec nevím kde jsem.“ Pokračuje a to už povzlykává. Docela mne to vychyluje z řízení, cože jsem si to nasadil do auta za problém.

„Ano. Já se Vám tedy ozvu. Zatím to nemohu ovlivnit“ Típe mobil a mně je jasné, že mám zaděláno na malér. Rozbrečí se jak malé dítě a já nemám čas ho ani sledovat, protože se prodírám tou strašnou vrchovinskou mlhou. Už teď vím, že první vyučovací hodinu nestíhám.

„Co se teda stalo?“ ptám se do čelního skla soustředěný na jízdu, ale zároveň abych snad nějak pomohl. Mezi vzlyky mi vypravuje.

„Včera ženu stáhli z dovolené. Prý nějaký problém v práci….“ To vzlykání je úděsné, že mám sto chutí ho zase vysadit. Na to nemám žaludek. Nechávám to tedy raději padat volným pádem.

„No a večer mi volali, že měla autonehodu a je v komatu v Českých Budějovicích…“

„A sakra!“ To je teda pech. Ale třeba to nebude tak zlé…“ Snažím se uklidnit jeho i sebe.

„Všechny peníze a doklady zůstaly v tom autě.“ Opírá si hlavu do dlaní na palubní desce a a teď už naříká jako zvíře.  A to věřte, že v tom okamžiku bych byl vděčný za prostitutku, co mne za volantem osahává.

A zase jeho telefon.

„Haló.“ To už do telefonu přímo piští. Začínám mít vážný problémy s řízením. Provoz i mlha s postupujícím časem houstne.

„Do Ostravy?“

„Kurňa! Ale my jedeme na jih.“ Zasahuji rázně do rozhovoru, aby to slyšela i druhá strana. vůbec netuším, co se to děje.

„Letecky ji posílají do Ostravy. Má specifickou skupinu krve.“ Kňourá přerušovaným frkotem do kapesníku.

„Jak je to daleko do toho Benešova, nebo kam to jedeme?“ bylo jeho poslední.

„Pět minut, už jsme tam. Vysadím Vás na vlak.“ Sakra, říkal, že nemá ani vindru.

„Podívám se, jestli mám nějaké drobné. Vždyť mi to vrátíte. Dejte mi na sebe telefon, ať si můžeme zavolat.“ Vytahuji peněženku a tam jenom litr. Sakra. Ale co? Litr ne litr. Tady to máte a upalujte na vlak. Jezdí to každou hodinu přes Prahu a pak Pendolínem. S úlevou ho vysazuji před halou a spěchám na tu první hodinu E4K, kde Korbič dělá určitě ve třídě takový bordel, že se divím, proč mi ještě zástupce nevolá, kde zase jsem.

O přestávce jsem ho zkusil prozvonit a volané číslo neexistuje. Ach jo.