Čest poraženým

Vyprávěla mi tehdy takovou, myslím že i humornou, historku. „Milý Můj, násilí plodí zase jenom násilí. To se všeobecně ví. Ale co nejde silou, jde ještě větší silou! Sakra."

Tehdy jsem byla malé ošklivé kačátko. Taková holka s brejličkami a velkou hlavou, kdy se rodiče sami navzájem ptali, kam že se to v životě poději. Kluci si mne nevšímali, holky mnou pohrdaly a jen má starší sestra držela při mně.

Byla vším, čím jen holka v patnácti může být chtít. Vysoká, okatá bojovnice. Kiks box a tak.

Jednou jsem byla zřejmě ve špatnou dobu na špatném místě.

Ségra ten den předběhla pár kluků v jídelně a ještě je při tom poslala do pr…. Na ni si netroufli, tak si počkali na mne.“ 

„Ty si taky myslíš, že tvá ségra může všechno!?“ zaznamenala jsem mezi ranami, které nebyly nějak bolestivé a byly vedeny tak, aby to na mně nebylo vidět. No prostě děti.

„Tak ji vyřiď ať si s námi nehraje.“ Nebylo to nějaké tvrdé bytí. Jen takový výstražný vzkaz. Ale šok to byl. To mi můžeš věřit. Uřvaná jdu domu, co že já to mám za podělané sudičky ve vínku. Ségra přijde domů a ptá se.

„Co ti je Eliško?“ Tak ji to povím.

„Cože? Kdo?“ takhle jsem ji ještě neviděla.

„No ti od vás z druhého stupně. Já je vlastně vůbec neznám. Otáčím se k oknu, aby mne neviděla urousanou a otírám mokré brýle do záclony. Jak si je nasadím, koukám z toho okna a oni nám jdou přímo pod okny.

„Hele ségra, to jsou oni.“ Ukazuji na trojici borců ze třetího patra činžovního domu.

Ségra mi jen nahlédne přes rameno a já slyším jen ránu dveří bytu. Došlo mi, že jsem to ani nemusela říkat, že bude zase prů… Házím na sebe bundu a letím po schodech za ní. Jakmile nás ti zločinci uviděli, hlavně ségru, dali se na chaotický úprk, každý jiným směrem. Ségra si vybrala jednoho, přesně věděla koho a já za ni. Doběhla jsem ji na schodech neznámého činžovního domu a vidím jak do něj kope, i do hlavy a řve.

„Ty svině. Ty si budeš dovolovat na slabší….atd.“

V tom se otevřou dveře bytu, kde stačil ten ubožák ještě zazvonit. Ve futrech stál jeho sto padesáti kilový fotr. Vidí zkrvaveného syna a rozlícenou rusovlásku jak devastuje jeho sémě. Chytá ségru za vlasy a jednou ranou ji sráží k zemi. Pak zahlédl mne, vtahuje synka do bezpečí a mizí za oprýskanými dveřmi panelového bytu.

„Ségra, tobě teče krev:“ Zvedám ji na nohy a potácíme se domů. Krev z nosu jsme zastavili, ale monokl před mámou neschováme. Přišla máma z práce. Drobná, zdravotní sestřička, táhnoucí dvě tašky základních potravin pro ty dvě své princezny, co se doma pečlivě připravují do školy.

Jakmile to viděla

„Kdo?!“ nebylo zbytí, museli jsme s pravdou ven. Ještě ten den si máma zazvonila u zmiňovaného bytu a my jak housata cupitáme za ni.

Otevírá to sto padesáti kilové prase.

„Vy jste pan Dvořák?“

„Ano, to jsem“

Nikdy jsem netušila, jak takhle drobná žena, může skolit takhle těžké hovado. Trefila se přesně! A opět tekla krev. Pan Dvořák se skácel do chodbičky a ještě za sebou  zavřel za dveře, jak se při pádu chytal za kliku.

„Holky jdeme domů.“