Je to už čtvrtý den a Jana nevolá. Vcházím do vestibulu hematologie s nepříjemným pocitem. Vím jak je nepříjemné, když je člověku opravdu zle a všichni ho chodí utěšovat. Rozumím tomu, ale nemohu jinak. Jdu tam.
„Sestři, kde bych našel paní Drábkovou?“ tázavý pohled za pultem recepce, mne ubezpečil, že se ptám asi hloupě.
„Tak jinak. V úterý jste zde hospitalizovali moji přítelkyni. Je možné ji navštívit? Moc se zde
nevyznám. Promiňte. Odvezli ji na vozíku támhle tím směrem.“ Slečna se mile pousmála.
„Rodné číslo budete vědět?“ a sakra.kroutím hlavou.
„Říkal jste Drábková?“ kyvu pokorně hlavou, zatímco slečna hledá Janu v monitoru.
„Tak tu včera odvezli. A mám tady poznámku, že si nepřeje aby komukoli bylo sděleno kam.“ Pokrčí rameny s věrným pohledem soucitu. Stojím tam asi půl minuty, nevěříc tomu co slyším. Potácím se areálem fakultní nemocnice, co se to tady sakra děje. Mluvila o tom, že kdyby bylo nejhůře, tak kolem sebe nechce nikoho. Ale to bylo přece jako. Nebo nebylo? Jdu do první putyky to rozdýchat. Co teď? Sakra. Odejde si, rozdá příkazy a my se tady máme všichni poslat do háje? Zavolám dceři. Šárka bude vědět co se děje.
„Ahoj Šáry. Co je s mámou?“ Pozitivním hlasem se snažím nebudit paniku.
„Nevím. Prý je na přístrojích a přitížilo se ji.“ Mluví apaticky, pomalu.
„Tak díky.“ Nechci dál rýpat do rány. Ale co my? Co jsme tady zbyli? Sakra. Lítají mi emoce hlavou a přicházím na jedinou možnou cestu, jak z toho ven.
„Popíši to! Všechno! jak byla silná, nebezpečná, ale i zranitelná. Sto padesát historek, které by měly být na papíře na její památku. Tak tady je první.
Čest poraženým – Rómka
Jedeme si takhle při nedělním odpoledni jejím omláceným Meganem z bazénu a do cesty nám vstoupí podnapilý cikán. V ryze veselé náladě, tancuje svůj čardáš před maskou auta. Jen tak tak a byl pod tou maskou. Jana z vylítne ven, než jsme my dva s Šárkou vůbec stačily zaznamenat, že se něco děje.
„Jsi debil magore. Mohla jsem tě přejet.“ Ulevuje si nahlas, aby se zbavila toho leknutí.
„Paní, vám to tak sluší …“ to už je na Janinu moc a strká do opilé trosky. Pravda trochu razantněji, jak ona to umí. Podvyživený a propitý róm letí dva metry přes chodník do živého plotu buxusu. Sledujeme to s Šárkou z bezpečí kabiny vozu, doufajíc, že je konflikt vyřešen. Ale ouha. Od naproti přes dvouproudovou silnici se řítí opravdové nebezpečí. Sto padesáti kilová rómka chytá Janu pod krkem.
„Ty, Ty budeš bit mého muže? Ty bílá svině.“ Vystupujeme s Šárkou z auta, abychom zasáhli. To by ale nesměla být Janina, která kdysi kandidovala na přeplavání Lamanšského Průlivu za Československou republiku. (Má ramena jako chlap a sílu paží jsem opravdu ucítil)
Než jsme stačily zasáhnout, drží Jana to stopadesáti kilové prase za vlasy obličejem u obrubníku s jasným úmyslem.
„Mami, pusť ji! Vždyť ji zabiješ!“ slyším za sebou Šárku. Stáli jsme tam nad tou hromadou tuku na zemi a Janinou rozhodnutou ji zabit.
„Jani, pusť ji! “ pokouším se ji zklidnit a beru ji za vypjaté předloktí připravené udeřit. Cítím jak povoluje napětí v jejím těle. Ještě si naposledy do vyděšeného bezvládného těla kopne.
„Já jsem strašně hodná holka. Ale zkuste mne nasrat.“ Rómka se pomalu zvedá a ten její střízlík se tomu za keřem ještě tlemí.“
Co mne tehdy překvapilo, že po zbytek dne nepadlo o tom incidentu jediné slovo.
