Čest poraženým

Váhám nad mobilem a čtvrtým pivem, jak na to. Zavolat Blance a požádat ji o pomoc? Požádat ji o pomoc pro někoho, kdo o tom ani neví a možná ani nestojí? Žádat někoho o jeho energii? To nedělá člověk každý den.

„Ahoj Blani, mám prosbu. Nevyléčila by jsi mou Janu?“ Ježiši to je blbý. Určitě mi připomene.

„Vždyť jsi říkal, že tě nedávno sbila paličkou na maso a že toho máš už dost?“

„No jo no. Zbila. Ale možná to byla i má vina. Neměl jsem tak chlastat.“ A ona se zeptá.

„A stojí ti to za to?“

„Stojí. I kdyby to mělo být to poslední, co pro ni dělám.“

„Tak mi dej její rok, den a hodinu narození.“ A jsem v řiti. Jana tomu nevěří a potom nemá smysl se o cokoli snažit. Pokud ji ale bude opravdu zle … Člověk v takových případech prý sáhne po čemkoli, včetně toho, čemu nevěří. Úvahy se rozmělňují a pohupují se na bělostné pěně piva. U sedmého jsem měl jasno. Zajdu za její máti. Vždyť to je sousedka a zatím jsme spolu žádnou konfrontaci neměli. Ona mi tu hodinu narození určitě prozradí. Jde přeci o život její dcery. Přesvědčuji sám sebe cestou domů.

      Míjím branku sousedky a hle, ještě se tam svítí.

„Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek!“ dodávám si odvahy a snažím se zachytávám drnčení domovního zvonku. Nic. Tak ještě jednou. Nic.

„Třikrát a dost.“ A náhle. Rozsvěcí se v zadu na zápraží.

„Dobrý večer paní Bečková. Nezlobte se, že obtěžuji takhle večer, ale mám na Vás prosbu.“ Volám do šera do zahrady.

„Kdo je?“

„Tady soused ze zahrady.“

„Co se děje?“ vrátí se mi podezřívavým hlasem. Připadám si jako kdybych vyjednával s bunkrem.

„Potřeboval bych s Vámi mluvit o Janě.“

„Co s ní zase je?“

„Víte že je v nemocnici a je to s ní vážné?“ pivo bylo příčinou, že jsem zesiloval na hlase, takže se začaly rozsvěcet okna sousedů. Mně to bylo ale fuk.

„Ta tam je tam každý měsíc, co já vím. Nevím jak mohu pomoci. Mám starosti sama se sebou. Na shledanou.“

      To mne namíchlo. Vím, že psa nemají, tak jsem hasičským flopem přeplotil plot a už jsem byl u vchodu.

„Paní Bečková, potřebuji jen hodinu jejího narození. Mám člověka co by ji mohl pomoci …“

skáče mi do řeči

„Zase nějaký čáry máry? To je celá ona.“Začala být poněkud vstřícnější.

„A co ji vlastně je?“ už jsem se lekl, že se nezeptá.

„Zase ty krevní destičky, však víte.“

„Nevím.“

„Aha. A budete vědět tu hodinu?“ Nerozpitvávám jejich vztah a mířím k účelu mého vloupání.

„O půl čtvrté ráno.“ Vypadne z ní po malém zaváhání.

„Děkuji.Vracím se stejnou cestou stejný způsobem, spokojen sám se sebou a úspěšností mise

„Ještě mi rozbijete branku.“ Slyším ještě za sebou a pak už jen klapnutí vchodových dveří a zámek na dva západy.

Nevím co si děvčata udělala, ale tak nepříjemný pocit z člověka už jsem dlouho neměl. A to spolu sousedíme celých deset let. Je fakt, že cokoli se u mne na zahradě šustne, myslím nějaká párty, návštěva, ostuda, či hádka …, hned se hrne plet u našeho plotu kompost, který mi tam celá ta léta „voní“.

A teď její dcera, co ji nepustí domů v době nemoci, bydlí u mne a kouká ji do zahrady. To pro ni musí být hrozné.

A nebo nemusí.

Lidi jsou různí a různé koníčky mají. Někdo se celým životem prohádá, protože bez toho nemůže být, někdo touží po klidu a někdo někoho občas musí zbít, aby se obloha zase vyjasnila …

„A že jsem občas na zabití mi řekla už i Blanka. Tak to snad pochopí a pomůže.“

S těmito úvahami usínám, naplněn pozitivním vědomím, spokojen, že jsem úkol splnil.