Čest poraženým

  Povídali jsme si po ty tři měsíce o všem možném i nemožném. O nadějích, prohrách. O hrstech léků, které musí dvakrát denně spolykat, aby se zjistilo, kde tu imunitu vlastně ztratila a kde ji tedy vlastně hledat.

O sternální punkci do hrudi a kostní dřeni, o odebrané slezině … A  výsledek pořád stejný.Žádný.

„Mám toho tak akorát dost milý můj. Zítra podepisuji revers. Tohle je jen mrskání mrtvého koně.“ Povytáhla plechový šuplík od nemocničního stolku a ukázala mi hromadu léků v krabici od bot.

„Už týden jim to nebaštím a cítím se lépe.“ Mrkla na mne tím neodolatelným pohledem.

„Pořád jen zkoumají. Tak tohle to nám nezabralo, zkusíme tedy  něco jiného. Mám toho opravdu tak akorát. Zítra zvedám kotvy. Přijedeš pro mne?

„No jasně.“ Opětovně se ujišťuji, že na pokoji nikdo není,  jako bychom  dělali něco zakázaného. Anežku, její spolubydlící odvezli před týdnem.

„Radši chcípnu doma.“ Uzavírá striktně tuto kapitolu.

A tak se také stalo. Nechtěli. Moc nechtěli. Bud z důvodu, že jejich pokusy selhaly a nebo, že přijdou o tu zábavnou pacientku, co baví celé patro.

Na druhý den jsem si ji odvezl domů.

„Milý můj, musím ještě něco zařídit.“ Řekla to tak, jako bychom se měli stavit pro oční kapky.

„Musím se zbavit toho mobilheimu. Mám ještě nějaké peníze z prodeje bytu a potřebuji koupit něco normálního. Pro Šárku.“

„To ti schvaluji. To byl pěkný ústřel ten mobilheim. To tedy musím říci. A jak jsi k té výjímečné nemovitosti vlastně přišla?“

„Ale, to je dlouhá historka. Prostě jsem chtěla něco svého. Malého, ale svého. A pak jsem potkala toho kripla co taky neměl kde bydlet, s máti už nemohl vydržet a pořád zdůrazňoval, že je výkonný ředitel čehosi.“

„A to ti to nikdo z normálních nevymluvil? Neříkej, že jsi obklopená jen samými kretény. Ty, se svým šarmem, invencí, co vždy odchází středem.“ Skládám ji upřímnou poklonu.

„Představ si, že ne. Ba naopak. Má máti do měla hučela ať to koupím, že to je luxusní místo na periferii krajského města, výkonný ředitel nasliboval luxusní srub a mobil haus je prý dočasný řešení. Já kráva, takhle naletěla. A když přituhlo a my obě omarodili, tak se to stalo s tou mou máti, že prý nemá v tom dvougeneračním baráku místo.“ To už v rozčilení  ječela na celý dům, snad aby ji matka přes zahradu slyšela. Vyčerpaná svým monologem a nemocí klesla do sedačky a  vztek se proměnil v palčivý pláč.

„Proč já  kurva musím mít takovou smůlu na lidi. Nejdřív to hovado od policie, co mne celá léta manželství doma sledoval odposlechy, pak výkonný ředitel …“

„A pak já …“ Skáči ji do řeči, abych alespoň trochu zjemnil její monolog. Ty odposlechy mne ale zaujali a slíbil jsem si, že při vhodné chvíli se ji na to zeptám.

„Ne, s tebou se to snad zlomilo.“ Usměje opuchlá od pláče i hněvu.

„No a co tedy dál?“

„Mám plný invalidní důchod, tak se o nájem neboj.“ Vysvětluje a otírá si zarudlý obličej.

„Na to se neptám. Co dál? Mluvila jsi o nějakých projektech pro Šárku.“ Připomínám začátek jejího odhalování se.

„No mám ten mobilheim a půl mega na účtu.“ Dlouze smrká do kapesníku a již uklidněná pokračuje.

„Myslíš, že by se za to dalo něco pořídit? Chata, byt. Prostě něco kurva kamennýho. Opět ji zaplál v očích ten oheň, ze kterého šel tak  nějak strach. Tohle slovo jsem od ni slyšel dnes již po druhé. Neslyšel jsem ještě mnoho jejich slov.

„Myslím, že bychom se měli pustit do práce.“