Čest poraženým - Kuba -

Jediným racionálním vysvětlením, proč se Kuba na závěrečky vybodl, je fet. Není tajemstvím, že dnešní mládež chodí do školy zhulená, v lepším případě se zbytkáčem. Ne všichni. Třicet procent.  Ptal jsem se mistrů, třídního, ...

„Je  to slušný kluk. Co já vím, maká od rána do večera v Kauflandu, nebo na Benzíně, aby vydělal nějakou tu korunu .“ Hodnotí ho Pepa, učitel odborného výcviku.

„On to fakt nedal?“ doplní nevěřícnou otázkou.

„Nedal. Taky mi to nedá. I když jsem ho neučil a viděl jsem ho vlastně jen jednou.“

„A co ti je po něm, když je stejně po všem?“ pokračuje Pepa s lítostí, ale i skrývanou lhostejností.

„No, jestli v něčem nejel? Nebo, kde se stala chyba? Na které Benzíně vlastně dělá?“ napadlo mne.

„No u toho Kauflandu. Kuba a fet? To mi nehraje.“ Dokončí úvahu a mizí v dílnách. Je rozhodnuto. Jedu tam.

„Kubo, ty ptáku! Proč jsi se nestavil?“ Vydávám se za normálního zákazníka, kterému mu právě setřel skla a dává mu všimný. Odskočil od auta, jak se lekl. Zřejmě si mne hned nevybavil.

„No, v... víte pane učiteli, t... to je těžká věc.“ Vykoktá ze sebe a nejraději by zmizel.

„Víš proč jsi nasral zástupce?“ Civí na mne jakou, řečí to na něj chrlím.

„No tím svým zasraným plakátem?“ Přitvrzuji ve vulgarismu, abych se dostal do jejich mluvy.

„Jaká těžká věc kurva! Teď budeš do konce života ošukávat v zimě skla spolužákům, nebo v létě šůrovat v Kauflandu v mrazáku?“ okolní řidiči se otáčí, co že to tady za výtržníka řve na obsluhu benziny. Usedám do auta abych se klidnil. Stojí tam s tou stěrkou jak Kuba z nemanic.

„Tak to není pane učiteli.“ Houkne mi do pootevřeného okýnka s úlevou že odjíždím.

„Mám projekt.“ slyším ještě za zaklapnutými dveřmi. Jaký projekt? Co to mele? Zašlápnu auto a vracím se ke stojanu.

„Ty vole, projekt byl, že uděláš závěrečky. Slíbil jsem to tvé mámě …“ Tů, Tů, Tů,

„Jděte si to kurva vyříkat ty sračky k vysavači.“ Řidiči za mnou došla trpělivost. A pak naše mládež mluví jak mluví. Usedám  a mizím k tomu vysavači. Počkám až se plac vylidní.

„Tak mi o tom projektu něco řekni.“ Ptám se ho už normální češtinou, když přetlak ustoupil. On už taky klidný a zdá se i sebejistý.

„Budu vyrábět mlhoviště.“

„Cože? Na čem jezdíš? Ty jsi sjetej?“ Beru to definitivně jako marnou investici mého času a chystám se konečně k odchodu.

„Ne ne, opravdu. Očíhl jsem to tady na myčce a je to strašně jednoduché. Jedna stočená trubka,  vtipně napíchaná, potřebný tlak  2atm a je to tam…“ To mne zarazí v chůzi. Ví co je atmosféra, dokáže stočit trubku do spirály a vtipně ji opíchat nebo jak to říkal?   Přijíždí nové vozy a tím končí i náš rozhovor. Jen ještě dodá. Stavte se. Plácne na sklo promáčený kus štítku nebo čeho  a mizí za zákazníkem. Civím na profesionálně udělanou umáčenou vizitku s obrázkem mlhy s duhou. Nechci dále rušit, abych mu ještě nenadělal potíže. Odlepuji ze skla promáčenou etiketu a mizím. Je fakt, že ta vizitka mne začíná pálit v rukou i v mozku. Mlhhoviště. Poklepávám si nervózně na volant. To tady nikdo nedělá. Od takového outsaidra bych to nečekal. Všichni říkají jak je blbej, nemožnej, že ani na výuční list nedosáhne. Chci to vidět. Hned zítra mu zavolám.