Čest poraženým - Kuba Kubula

Pro Kubu nastal den „D“. Nestavil se. Asi si věří, že na ten třetí poslední opravný termín to dá. Hrdina. Nemám číslo ani na tu Janu. Pokud to dnes nedá, byl tady čtyři roky úplně na nic. 

„Kolego, mohl by jste za mne dnes zaskočit na poslední hodinu jako dozor ke zkouškám?“ volá mi nečekaně zástupce. Zní mi to jako rajská hudba.

„Samozřejmě. V kolik?“ tak přece nad ním drží někdo tam nahoře ochrannou ruku. Otvírám dveře od učebny, kde by ti dva zoufalci měli obhájit nezdařenou opravnou zkoušku a své čtyřleté působení na tomto ústavu. Ha, sedí tam už jen jeden a Kuba to není.

„Kuba už to odevzdal?“ ptám se zástupce s úlevou.

„Jo, odevzdal. Nedobrovolně.“ Otevírá písemnou práci na stole. Na přeškrtaných otázkách vidím pomačkaný tahák ve formátu A5.

„Sebral  jsem mu to. Taková drzost. Aby přede mnou kdokoli vytáhl takovouhle plachtu, tak to jsem ještě nezažil.“ vyhodí do vzduchu pomačkanou, drobně popsanou Kubovu přípravu z domova. Tahák se snáší houpavým letem zpět na písemku a zástupce pokračuje.

„ Kdyby to měl alespoň na třech malých, klasických formátech pro taháky a trochu to maskoval, neřeknu ani slovo. Ale tohle beru opravdu jako nehoráznost.“

„Kurňa.“ Ulítlo mi. Všichni víme, že trocha tolerance u jakékoliv zkoušky je nutná. Už jen fakt, že si to přepíší je přece forma studia. Když informace projde rukou, je dost pravděpodobné, že se v hlavě také něco zachytí.

„Kolego, stejně to přistane ke klasifikaci vám na stole.“ No, čím dál tím lépe. Ještě pod tím budu podepsaný já. Výborně. To už se nebudu moci U Hroznu ani ukázat. Střádám v hlavě alibi, jak to vysvětlím Janě. Nestavil se. Ani Jana nevolala. Tak co potom chtějí? A kdo vlastně po mně co chce?

„No tak to jsem v pěkné kaši.“ Postesknu si nahlas zástupci a usedám nad nedopsanou Kubovou prací. Listuji prázdnými listy zadání a červeně proškrtaným textem, jestli by se z toho nedalo ještě něco vylovit. Nedalo.

„Jak to myslíte?“ ptá se oprávněně rozezlený zástupce. Převyprávím mu mou marnou snahu o přípravu Kuby na dnešní den.

„No to mi tam do toho piva třikrát plivnou.“ Ulítne mi dovětek. Zástupce zpozorní.

„Hm, to asi jo.“ Je vidět, že nastalá situace mu není lhostejná.

„Tak se pod to podepíši já. A bude to mít za opisování. Tím jste z toho venku.“ Rozhodne z pozice šéfa.

„Uf.“ Alespoň něco. Ale stejně.  Na pivo už tam nepůjdu.

„Tak to tady dotáhněte s Romanem, já už musím letět.“ Klap. Slyším jeho vzdalující se kroky.

Teprve teď jsem zaregistroval Romana potícího se u počítače. Neměl jsem to tady tak ventilovat. Nahlížím Romanovi přes rameno, jak si vede. Má to formou testu v počítači, takže v podstatě nevidím nic.

„Dáš to?“ ptám se šeptem.

„Snad.“ uleví se mi, že nebudu muset podvádět.

„Dobrá tedy. Ale kdybys přece jen nerozuměl nějaké otázce, jsem tady.“ A znovu se prohrabuji v Kubově zpackané práci, jestli tam nepůjde něco vydloubnout. Nepůjde.

Roman právě z prožitého zážitku se zástupcem a Kubou si nedovolí ani špitnout. Jen se vrtí a otírá si dlaní zpocené čelo.  Vypadá to, jako když si dělá kšilt, abych neviděl kam se kouká.

Má to na židli? Nebo pod levou rukou? Je mi to jedno. Znám to. Také jsme hráli s kantory tyto zábavné hry. Kluci jsou hrdý, nepotřebují poradit. Neptají se. Chtějí to zvládnout sami. Ukázat nám, že kdo se u opravných zkoušek mýlil, jsme byli my.

Cítím se pod psa. Za Kubu. Měl jsem jako učitel zajít znovu ke Hroznu, když se neozval a dokopat ho? Vyžádat si číslo na Janu a seřvat ji, když po mně něco chce, tak ať se stará?

Nevím. Že mám ale pocit poraženectví, to tedy mám. Ke všemu dnes bylo vyhodnocení a Roman to taky nedal. Ten má ještě jeden opravný termín. Tak pokračování příště.