Jak řekla, tak se také stalo. Během 14-ti dnů objela 215 nemovitostí v nabídce na prodej. Neuvěřitelné. A pořád ten elán a úsměv. Jednoho dne mi ale volá a hned z hlasu poznávám, že se něco děje.
„Ahoj, je to špatné Milý…“
„Copak se děje, tam nahoře u Matějě“
„Jsem ve špitále a vypadá to, že to bude na dýl.“
A sakra, to je ta onkologie, hematologie a jiné od poslechu odpudivé termíny.
„Kde?“
Ne, ne miláčku, z toho by jsi asi radost neměl. Když tak pozítří. Neptej se co a proč. Vše ti povím až příjdeš.“ Zavěsí. Tak je to tady. Mluvila u tom. Ale proč mne nechává v takové nejistotě? Tu noc jsem nezavřel oko.
Na příští den jsem vyrazil, ať si říká co chce? Známe to všichni při vstupu do těchto desinfekcemi prosáknutých i když přesvícených prostor.
Padne tam na vás tíseň a už ve dveřích si přejete, aby jste už byli pryč.
„No nazdár.“ Vítá mne rozzářená na lůžku od okna. No to snad není pravda. Tak já nespím v obavách a ona tady baví celý pokoj onkologicky nemocných spolubydlících. To bylo zřejmé již podle smíchu na chodbě.
„Ty si děláš srandu?“
„Jo“pokládám tu nejhloupější otázku
„A s čím tady teda jsi?“ Zdravím při tom bezvlasé, bezvládně ležící ženy, které se jen tak potutelně uculují. Je mi jasné, že jim zase vyprávěla některý ze svých brutálních vtipů.
„No, už jsem tady málem nebyla, když se tak akademicky ptáš a neumíš ani číst nápisy na dveřích.“ Onkologie
„Vždyť ty ale nemáš rakovinu.“ Bezohledně mi ulétne a s omluvou neomluvitelnou přelétnu pohledem ženy nypíchnuté na chemoterapii
„Tam kam patřím nemají místo! Už jsem tam měla dávno být, ale znáš to. I ten mladý doktor se divil, co tu ještě dělám, že to nechápe.“Zase ten smích. Je pod lékama a zfetovaná, dochází mi.
„Jani, nehraj si se mnou.“ Unavený z probděné noci, z jejího nemístných vtipu, vůbec nevím jak se mám chovat. Ubírá na plynu
„No fakt, na hemošce mají plno, tak mne dali sem, mezi rakovinu. Prý je to úplně jedno. Že jo jo holky“ Ti jen přikyvují. Přikyvují ale tak nějak jinak. Hezky
Mluví o tom jako by ji umístili na základce na do jiné třídy. Tak otevřeně, nebojácně s nadsázkou.
„Ty Aničko, řekni ten vtip o té buňce….“vyzve sousedku na lůžku
„Jani!“ napomínám ji. V tom se posadí, úsměv ji zmizí a zcela vážně mne okřikne.
„Tak poslouchej. My to tady máme spočítané a ty mi nebudeš říkat co můžu a nemůžu.“ Zcela vážně a bez okolků mi vyčiní jak malému spratečkovi. Nastávají dlouhé tři vteřiny ticha. Pak sebou škubne, že ji vypadne kanila a rozpřáhne se ke dveřím.
„A jestli jsi mi sem přišel kázat, nebo nedej bože snad litovat, tak tady nech to ovoce a vypadni.“ Upadá vyčerpaná do lůžka oči v sloup.
„Haaa, to se mi ulevilo, sakra.“ A zase se rozchechtá jak smyslu zbavená. Je pod sedativem To je jasné.
Hledím na ty proměny nálad s neskrývaným obdivem. Pokládám tašku s ovocem na stolek a mlčky odcházím. Až u dveří pokračuje.
„Počkej, to byl vtip, že jo holky? My se tady musíme nějak zabavit a nebereme tak jako vy tam venku!“ zakroutím hlavou a pomalu lituji, že jsem sem lezl.
„Hele a tenhle znáš?“Nevěřím svým uším.
Po vyslechnutí deseti vtipů mne propouští polibkem a do ucha mi šeptne.
„Miluji tě.“
Odcházím, oční váčky zduřelé od smíchu s bránicí na kaši
„Zítra jdu na kudlu, tak mi drž pěsti.“ Volá do přivírajících se dveří, abych už nemohl reagovat.
Nemá cenu se dál vyptávat, slídit, hrabat se v tom jak v kupě hnoje. Spíše přemítám, jestli to je odvaha nebo strach, to co ji takhle drží pohromadě. Vždycky byla výjimečná, co povídám, je výjimečná a bude výjimečná. Už blbnu. Za to já jsem pytel strachu, takový přizdištváč, co se plíží špitálem u zdi, aby si ho snad ta zubatá, co tady kraluje, nevšimla.
