Vzhledem ke svému věku si upálení Jana Palacha pamatuji matně. Vím ale, že vztah lidí k tomu činu se stal později předmětem režimního zkoumání jejich loajality. Některá hodnocení významu Palachovy smrti dovedla mě k určité úvaze.
V rámci někdejšího televizního cyklu Film pro pamětníky bylo kdysi uvedeno životopisné dílo o Edisonovi. Vzpomínám si pouze na jednu větu hlavního protagonisty - zněla asi takto: Na chybách je sympatické to, že je nemusíme opakovat. Obecně - chyba, která se stala, nejde odestát, ale nic nás nenutí v té chybě setrvávat. Je to ale asi zapeklitější - abychom v ní nesetrvávali, musíme si ji přiznat. Ne tedy mýlili se všichni okolo, ale mýlil jsem se já.
Začalo to výročím úmrtí Jana Palacha, kdy jsem se značným překvapením zjistil, že určitá množina lidí se s touto historickou událostí neumí vyrovnat a má potřebu upřít jí význam. Překvapující bylo ono zdůrazňování, že i po tomto činu jsme žili normálně, jak to šlo, a že se není za co stydět. A že Palach coby sebevrah neobstál tváří tvář těžkostem doby především sám. To je hluboké nepochopení toho činu. Moje interpretace té události je taková, že chtěl říci, a to extrémně důrazně - lidi, pozor na to, co se děje. A že se i po tom žilo normálně, na tom není nic zvláštního, každá doba je k žití. Nikdo po nikom nemůže chtít, aby třeba naskakoval na ostnatý drát. Jiná věc je, jak se kdo dívá a jak co hodnotí.
Normálně žijeme i dnes a už 30 let v demokracii. A Palach má stále schopnost dráždit, či inspirovat. Zřejmě jak koho. Ono to má co dělat s tak prostým jevem, jako je svědomí. Ne nějaké kolektivní svědomí, ale svědomí každého jednoho z nás. A to je záležitost hluboce intimní. Svědomí je mrška malá a vyžaduje vhled hluboko do vlastní nitra, což může bolet. Mnohem jednoduší je pak pokukovat po okolí a hledat (a nalézat) příčiny nezdaru tam. Pak všichni mimo mne mohou za všechno.
A platí to i v tom smyslu kolektivním. Pak hledáme původce všeho zla vně našich hranic. Fašistická Ukrajina, proislámsky se fašizující Evropa pod vedením Berlína a Paříže a tradičně americký imperialismus (nejnověji ve Venezuele). Samozřejmě nezapomeňme na celý velký svět islámu. A my, český státeček, zde stojíme o samotě s čistým štítem a jeho čistotu ještě zvyšuje umě zvolená politická reprezentace. Mnohem poctivější, ale taky bolestnější by bylo přiznat si, že i my máme kus toho másla na hlavě. Řekl bych, že dost. Například takový časový úsek od roku 1938 po současnost nabízí dostatek jevů naší vlastní historie, které si v pravdě kritický přístup zaslouží.
Pak je zřejmé, že vyrovnání s některými může být bolestivé. Doba státního teroru v padesátých letech, odsun či vyhnání Němců - řízený či divoký, v podstatě cokoliv, co je pohodlnější přehlédnout. Vlastně je to prosté a šlo by to vyjádřit daleko menším počtem slov: kdo se alespoň nepokusí o kritický pohled do minulosti, může nezaujatě interpretovat současnost jenom těžko.
