Před koncem roku jsem ve svém článku Čekám slunečné dny, i když je řádně zamračeno vyslovil optimistickou prognózu. Neuběhlo mnoho času a začíná se to potvrzovat. Nebudu říkat, že jsem to říkal. Podám o tom svědectví.
Začnu pěkně po pořádku, nepůjde-li to jinak, tak na přeskáčku. Hlavně podle pravdy, jak se říká.
Dnes ráno manželka nenastartovala svoje (formálně moje) zánovní vozidlo Opel Corsa r.v. 1999. Prakticky nový vůz, a nestartuje. To tedy není moc dobrý začátek, zvlášť když se to nepodařilo ani mně. Startér točí a nic, to nevěstilo dobré vyhlídky. S nestartujícím autem se blbě jede do servisu. Kdo ale má zkušenost se starším vozidlem, ví, že nic není vyloučeno. Přidržel jsem se této naděje a přestože se motor při startu točil, dal jsem řádně nabít baterii. No a je to asi necelá hodinka, co jsem nastartoval, jen jsem se otřel klíčkem o spínací skříňku. Že jsem provedl zkušební jízdu kolem obce a kynul všem posměváčkům z rána, se rozumí samo sebou.
To by na jeden blog bylo ovšem málo, takže dále. Včera jsem zaznamenal informaci, že čínský prezident Si Ťin-pching, kterého v Česku tak dobře známe, řekl světu, že od myšlenky jedné Číny jako neustoupí a že rád a mírovou cestou přivine Tchaj-wan do své náruče, i kdyby k tomu měl použít prostředky. Zde bych chtěl všechny čtenáře upozornit, že vím, že Tchaj-wan vždy byl, je a bude čínský. O tom netřeba polemizovat. Jak říkají Ostravané, mi je to jasne. Víme, kdo byl Velký kormidelník, dodávám já. Nic méně ze zkušenosti vlastního syna, tedy zprostředkovaně vím, že občané tohoto ostrova jsou celkem spokojeni s tím, jak to je, tak mi přece jenom zatrnulo. Naštěstí nějaký nedůvěryhodný sinolog ve vysílání nedůvěryhodné ČT říkal, že to prezident Číny nebude mít tak jednoduché, a to z nejrůznějších důvodů. Že je to trochu takové obvyklé občasné řečnické cvičeníčko. Tak to je také doma.
A do třetice. Už nejméně od včerejška vím, že kluci dnes budou mít na Hradě společný oběd, i s manželkami. Zrovna dnes v poledne, když hyeny čekaly u nějaké hradní brány, jak to jako dopadne, jsem říkal manželce (byla doma v rámci dělené směny), že já bych se za takových podmínek ani nenajedl. Ne že bych měl něco proti prezidentovi, chraň Bůh! Ale já bych se tak soustředil na to, abych nehonil polévkový knedlíček po hradním tepichu, že bych se stejně doma musel dorvat vlašákem. Cítíte napětí tohoto odstavce? Vidíte, je to v pohodě. Andrej, není to dlouho, říkal, že všechno dobře dopadlo. A hyeny, jako obvykle ostrouhají.
Zdánlivě nesourodým textem se jako červená nit vine jedno společné. Práce, klid a pohodička. Ještě zahrnout ty příkopy a odjezd do zastávky Lepší Příští.
