Bezstarostné mládí v těžké době, to není nejoriginálnější nápad. Naopak, mnohokrát zpracované téma a určitě lépe než je níže uvedený pokus. Mě jde o to, že ta těžkost doby nebyla vidět na první pohled, ale mohla mít své důsledky.
Trajáda, rajčatová brigáda. Přišlo to hned na začátku školního roku 1979/80 jako blesk z čistého nebe. Místo učení odjezd na sběr rajčat do Hrušovan nad Jevišovkou. Nejspíš se urodilo, že jsme to ani nečekali, tak jsme se zmobilizovali. Brali jsme to jako prodloužení konce léta, takže naše skupina vyjela v očekávání nových dobrodružství. Z našeho gymnázia, vlastně z celého města vyrazil značný počet autobusů směr Znojemsko. Naši úderku dvořily dvě třídy - E a F. My jsme byli éčko, smíšená třída, kluci a holky v poměru 1:1, a efko byla třída dívčí. Dohromady jsme tvořili menšinu studentů, kteří ještě absolvovali devátou třídu, což byla pro většinu profesorského sboru známka zanedbatelného studijního úsilí doprovázeného poklesem kázně. My jsme měli třídního okolo třiceti, v efku zastupoval za třídní profesorku češtinář před důchodem, jinak taky šéf stranické buňky.
Průběh brigády naplňoval všechny klasické atributy. Ubytování, stravování a odjezd na pole už za rozednění na jedné straně a naše touhy kulturně se realizovat po práci. Co se pole týče, stojí za to dvě věci. Tolik černé země a rajčat jsem do té doby nikdy neviděl. Ráno jsem každé ráno utrhl to nejčervenější rajče veliké jako pěst a ještě orosené nakousl a vysál jeho obsah a pak zahodil. To byl požitek. Co požitek nebyl, byly stupňující se normy. Začali jsme na třech a skončili na osmi metrácích za den. To jsme si jako šestnáctiletí nemohli nechat líbit, zvlášť když se ukázalo, že sbírat se bude bez stopek, které speciálně na jednom druhu drželi jako přilepené. Naše sběračská dvojice, můj kamarád Zdeněk a já, se vyprofilovala do pozice věčně protestujících mluvčích, což nám ve výsledku vyneslo důtku za demoralizaci mládeže. Byla první a nebyla poslední.
Směr volnočasových aktivit byl jasný - alkohol a spíš úsměvné pokusy o nějakou tu erotickou montáž. Snaha účinně těmto tendencím bránit zase vyčerpávala veškerý volný čas našeho pedagogického dozoru. S odstupem let jim nezávidím.
To podstatné se událo v posledních dnech brigády. Ohnutí, dřepící, klečící s hlavami nad keříky rajčat jsme mlčeli. V tom se ozval hlas některého děvčete - alžírský prezident umřel. A aby ta informace byla úplná - no, v Moskvě - dodal jsem podle pravdy, aniž jsem tím cokoliv sledoval. A tiše se trhalo dál. Až po několika měsících jsem se od svého třídního profesora dověděl, že musel tu moji informační vsuvku na poli u předsedy základní organizace usilovně, i když jenom neformálně žehlit. V té době jsem mohl mít dostudováno. K tomu stárnoucímu profesorovi z KS, už je po smrti, mám dodnes ambivalentní vztah. Na jedné straně byl ve své vášni pro alkohol zábavně směšný. Na druhé straně nezapomínal na ostražitost podmíněnou třídně a ideologicky. Konkrétně v tomto mém případě si do věci dosadil významy, které tam vůbec nebyly. Já jsem v té době o moskevských lékařích-vrazích z konce čtyřicátých let nic nevěděl, on určitě ano.
Jestli z tohoto vyprávění plyne nějaké ponaučení, pak to, že žádná doba, dle mého ani dnešní, není tak bezkonfliktní, jak vypadá. O většině konfliktů s možnými vážnými dopady se ani nedovíme, zvlášť ne, když je nám šestnáct, sedmnáct.
