Mimoběžnost v deskriptivní geometrii je zajímavá vlastnost. A nejen v deskriptivě. Vyskytuje se i v konverzaci, diskuzi, vzájemné argumentaci, zkrátka v komunikaci. A tam - na rozdíl od deskriptivy dělá potíže. Někdy záměrně.
Polohy dvou přímek v prostoru známě tři základní, pokud v mém případě neselhávají vzpomínky na středoškolské učivo. Různoběžky mají právě jeden společný pod a leží v téže rovině. Potkají se. Rovnoběžky, přestože leží v jedné rovině, se nepotkají, lépe řečeno potkají se, ale v nekonečnu, kde tedy mají i společný bod či body. Nekonečno je sice hodně daleko jak v čase, tak v prostoru, ale dejme nějakou šanci tomu setkání. Pak je ta třetí poloha, a sice mimoběžky. Nelze jimi vést rovinu a nikdy a nikde nebudou mít žádný společný bod, vždycky budou mimo. Kouzlo je vtom, že takové přímky nebo úsečky se v realitě vyskytují naprosto běžně, ale nad sešitem vás tato možnost nenapadne, protože na papíře to horko těžko namalujete.
Abychom si vysvětlili, jaký dopad má jev mimoběžnosti na komunikaci, pokusím se o jednu z jejích definic: Komunikace je znaková produkce v určitém socio-kulturním kontextu. Znaková produkce je jasná, je to například řeč v určitém jazyce, jeho shoda se u původce sdělení i příjemce předpokládá. Stejně podstatný je i ten sociální a kulturní kontext. Tvoří-li průnik těchto okruhů u původce a příjemce prázdnou množinu, záměr komunikace se nezdaří. O kouzlu českých vánoc indiána z Amazonie přesvědčíte dost těžko, i když budete ovládat jeho jazyk nebo je ukážete na obrázku. Komunikace se míjí účinkem podobně jako ty mimoběžky, v tomto případě nezamýšleně.
Co mě ale zajímá, je komunikační mimoběžnost zamýšlená, úmyslná. Napadlo mě to už dřív, podnětem napsat o tom se staly včerejší OVM, kde Václav Moravec v rozhovoru premiérem vzpomněl pohádku O perníkové chaloupce nebo O Jeníčkovi a Mařence, v níž proběhne kouzelný dialog: "Osobo, táži se, nešly tudy dvě děti?" - "Pleju len." Ta paní s tím lnem nebyla ani zlá, ani tak blbá, ona byla vedena v tomto případě ušlechtilou snahou chránit právě Jeníčka a Mařenku. Jindy je to jinak. Jindy a jinde bývá příčinou komunikační mimoběžnosti zlý úmysl, snaha o trik.
Bohužel tento trik a jeho obdoby vidím i v článcích tohoto blogu, a ještě více v diskuzích pod těmi články. Jeden o voze, druhý o koze. Já tím tedy do značné míry trpím také, ale pokud mě nějaký text významově míjí, snažím se nekomentovat. Do této skupiny míjení by šly zařadit ještě dva zdařilé triky. Je to určitá fascinace pravdou, přesněji co pravda je a není. Když se vnořím do středoškolské logiky, abych mohl hovořit o pravdě, potřebuji výrok. A světe div se, výrok je právě takové tvrzení, kterému lze aktuálně přiřadit pravdivostní hodnota, čili tvrzení, že zítra bude pršet, není výrok. Za to, že zebra je modrá, už výrokem je. Akorát že se najdou chytráci, kteří natřou přechod pro chodce namodro a budou tvrdit, že se jedná o výrok pravdivý. A pak se najdou ještě chytřejší chytráci, kteří napíší, že zebra sice je modrá, ale že zcela záměrně není uvedeno, že má kopyta. A proč to tam není. Tím druhým trikem je pak nesmyslný vývod ze dvou pravdivých předpokladů. Lev žere antilopy a současně lev je podstatné jméno. Z toho pak plyne, že podstatná jména jsou masožravá. Napíší, že tak jste to napsal...
Na závěr beztak dlouhého textu, abyste lépe pochopili, co vlastně chci říci, přidám několik záměrně hodně zhuštěných vývodů z některých článků z posledních 2 - 3 dnů, se kterými se (za mě) dá polemizovat opravdu těžko, řekl bych že mě míjí.
Fašistická Ukrajina a co my jako s tím, Brežněv vpálil do Afghánistánu naprosto oprávněně, referendum o dostavbě jaderné elektrárny v Dukovanech, děti belgických teroristů do Belgie nepatří a tak nějak tradičně květiny v koši.
Tady se seriozně - bez zabřednutí - diskuze vést nedá.
