Různí lidé mají k Václavu Havlovi různý vztah, přirozeně. Vidím to tak, že dle tohoto vztahu lze usuzovat na poměr toho kterého ke dnešku. Cítím za potřebné se k tomu vyjádřit. V. Havel není ikona samozvaných elit. Vím to.
Na samém počátku devadesátých let jsem byl stále ještě mladý a můj náhled na věci okolo se intenzivně formoval. Rekonstruovali jsem dům a rodily se nám děti. S probíhající společenskou změnou jsem se identifikoval skrze televizi a tisk. Internet buď nebyl, nebo byl v prapočátcích a přímá konfrontace názorů byla předmětem každého dne a jejich nedílnou součástí bylo i vytváření obrazu prezidenta Václava Havla v očích snad každého z nás. U nás na dalekém venkově byl nový prezident příkladem toho, kdy osobnost sestoupí z piedestalu a stává se člověkem z masa a kostí a je na veřejném mínění, jak tento fakt stráví.
Moje sousedka "ob jedno" byla stará paní, vdova a příslušnice generace mých prarodičů, která vystavěla ulici. V ní žiji dodnes. Zdrojem příjmů většiny oněch budovatelů ulice ve třicátých letech byla domácí krejčovina, šlo tedy o poctivé řemeslníky. Rozhodně o žádný výkvět inteligence. Jednoho dne jsem se ocitl u této soudky na dvorku, což nebylo nic mimořádného. Buď jí tam překážela naše kočka, nebo jsem jí pomáhal s nějakou maličkostí. Když mě vyprovázela na sluncem zalitou ulici navázala na náš předchozí hovor na nejrůznější témata slovy: "Já nevím, co proti němu všichni mají, takového pěkného prezidenta máme!" Promítl jsem si plejádu těchto mužů po roce 1948 a dal jí za pravdu.
On tedy, popravdě řečeno, Václav Havel v té době nějaký prvoplánový fešák nebyl. Pěkný byl, a určitě to tak myslela ta stará žena, protože se na něj dalo dívat a dalo se ho poslouchat - měl co říci. Myšlenky a jejich obsah, to byla tenkrát nová věc.
Vývoj věcí v mých očích dává té paní, která se - asi naštěstí - dnešních dnů nedožila, zapravdu. Velmi často, a nejenom při příležitosti prezidentské volby, si říkám: "Já chci také pěkného prezidenta." Zatím čekám nevyslyšen.
