„Trojka“ se vrací k osvědčené u útvaru, totiž k vyprávění. Příběh proběhl v čase na výsost vánočním, přesto k adventu patří, a to skrze očekávání něčeho pozitivního. A mimo to tento příběh taky plní funkci socio-kulturní sondy.
Kalabis k dispečerovi!“ ozvalo se od dozorčího stolku. Bylo 25. prosince 1984 po snídani a i jako vojína s několikaměsíční praxí mě čekaly dva dny tolerovaného zahánění nudy. A to byl důvod k ostražitosti, protože člověk nikdy nemohl odhadnout, o jakou jde míru závažnosti ve vztahu k tomu, čeho všeho se mohl dopustit.
„Co je?“ neformálně se hlásím u dispečera.
„Chceš jet do Hlučína?“
„Do Hlučína?“ odpověděl jsem otázkou, abych získal čas. Ta nabídka mi totiž vyrazila dech. Byl jsem v pozici půlročáka a toto by byl kšeft pro staré psy. Několikadenní jízda umožňovala vypadnout z kasáren, možnost zajít na pivo a v neposlední řadě získat finanční výhodu v podobě relut. Reluty byly takové vojenské diety - 33 Kčs na den. Byly to moje první vánoce na vojně a nedošlo mi, že pro staré psy to nebyla nabídka dost atraktivní, protože o svátcích preferovali právě válení se na kavalci. A ještě jeden faktor hrál roli, jsem Moravan a Hlučín je na Moravě. Tedy je ve Slezsku, ale jede se tam přes Moravu a to skýtalo teoretickou a vzácnou šanci stavit se doma. Na Moravu se totiž moc nejezdilo, protože tam bylo málo vojska. Od Východu jsme útok Západu tenkrát tak nějak nečekali.
"Jedu, kdy mám přistavit?"
"Za hodinu."
Hodina nebyla mnoho času. Nachystat se, nechat si vystavit, jízdní rozkaz, nastartovat a zkontrolovat auto. Z Tábora, kde jsem sloužil, do Hlučína v terénním osobním vozidle UAZ 469 B a v zimě to byla štreka. Všechno jsem zvládl, čekal v autoparku a po obvyklém signálu "Kalabis přistavit, Kalabis přistavit!" jsem naložil velitele vozu. Byl jím podplukovník přes padesát a překvapivě nevykazoval znaky pro důstojníky ČSLA obvyklé. Z našeho následujícího vzájemného hovoru jsem pochopil proč. Byl to vysoko postavený činovník veterinární zprávy, čili původním vzděláním veterinář, který jel na vánoční kontrolu vojska se zvířátky do Hlučína. Dodnes nevím o jaká zvířátka šlo. Dále z hovoru vyplynulo, že jsme vlastně rodáci. On byl od Boskovic, což je moravské město vzdálené do 30 km od mé rodné vísky. U Devíti křížů jsem začal pociťovat mrákoty - usínal jsem a asi to na mě bylo vidět. Příčinou byl monotónní zvuk motoru mého obrněnce, který ale jinak byl účinnou zbraní při obraně výdobytků.
"Zajeď si domů na kafe, ať se něco nestane," probralo mě z mrákot. To byl impulz a nečekaný benefit a za hodinu jsem parkoval u našeho. Bylo už šero a dědina byla vylidněná, v uniformě a v mém vozidle mě nikdo z obce neviděl a trochu mi to bylo líto. Tenkrát se to tak bralo, že poflakovat se s vojenskou technikou po rodné vísce byla elegantní frajeřina. Ale za to doma mně nečekali, protože jsem odsud odjel na podzim z dovolenky. A protože se u nás doma běžně nezamykalo, v ten moment jsem otevřel dveře do kuchyně a díval se jak všem spadla brada. Ono je to trochu jiné když přijedete očekávaně ve vycházkové uniformě než když vpálíte do kuchyně v pracovním, tedy s opaskem a v kanadách. Pro tatu to byl evidentně šok, se kterým se ale bleskově vyrovnal. Tak jsem mu ještě ukázal stroj. Jako nevoják byl rád.
Průběh návštěvy popisovat nebudu. Byl nezajímavě tradiční. Pozdě večer jsme vyrazili na Hlučín. A zde bych použil osvědčenou metodu vložky do vyprávění, tentokrát geografickou. Má význam pro zúčastněné. Moje znalosti z místopisu byly tenkrát žalostně slabé, v povědomí jsem měl chabou představu o poloze vojenského prostoru Libavá severovýchodně od Olomouce. No za Olomoucí jsem dostal pokyn: "Před Potštátem doprava!", tak jsem před Potštátem odbočil doprava a potom tma, tma a tma a vjeli jsme do Poruby. Z toho jsem byl vedle, jak je Ostrava blízko, zejména při využití nestandardní trasy. Cesta přes prostor byla po většinu času zejména civilistům zapovězena, protože v prostoru byla dočasně dislokována vojska bratrské země.
V malé hlučínské posádce, kam jsme přibyli před půlnocí, vládl klid a mír. To není fráze ani ironie, tu atmosféru malých odloučených kasáren jsem viděl poprvé, pak do konce vojny ještě několikrát. Asi jak tam měli někde ta zvířata, tak na vojnu zapomněli. A plukovník tam byl jako doma. Uvyklý na denodenní buzeraci, připadal jsem si tam nepatřičně.
Zpáteční cesta druhého dne uběhla bez kolize, plukovník se ještě zastavil recipročně u příbuzných v nějaké chatě na Boskovicku a odpoledne jsem se vracel do kasáren na rotu. Balík výslužky v mé ruce vyprovokoval spolubojovníky k uznalému pomrkávání, že jsem jako byl doma, že to jako vyšlo. To jsme si tenkrát vzájemně přáli a také vzájemně záviděli.
Je to dlouhé a neodpovídá to tematicky titulku? Máte pravdu. Spíš je to o tom, že nejhorší se může změnit v nejlepší. To je malý zázrak. A odpusťte ten polopatismus, jinak to neumím.
