V „jedničce“ šlo o nostalgické vyprávění, „dvojka“ spíše než nostalgicky narativní bude nostalgicky jiná, čtenář lačný mravního ponaučení však o své nepřijde.
Míjím-li adventní náměstí či procházím-li přímo skrze ně, moje kroky nezpomalují. Vzduch je zde plný atmosféry, pachů a vůní. Prostor je vyplněn stánky, pultíky, zbožím, tlumenými světly a lidmi. Mnoha lidmi. Popíjejí punč a pokoušejí se radovat. Tu radost, i když jí nerozumím, jim nekazím a jdu si dál. V době, která mě formovala, jsme punč znali jedině tak z filmu a podvečerní náměstí plná lidu a komerčního prostředí si nepamatuji.
Advent rozhodně nebyl termín neznámý. Přesně ho znali praktikující věřící, my věřící „vlažně“ jsme ho vnímali skrze bronzovou, stříbrnou a zlatou neděli. Věděli jsme, že ve městech, ve kterých jsme ale nebydleli, bude všude otevřeno. Jako dítě, vybavuji si, mi čas vánoční splýval s obdobím od Mikuláše až do Nového roku. Vzduch voněl kouřem z komínů a z udíren, sáňkovalo se po uježděném sněhu sem tam posypaném popelem a vonící větve jehličnanů, když nic jiného, plnily funkci rohoží na pucování bot. Mikuláš i Ježíšek byli svatí a čerti se ze vsi přestěhovali do televize. Už tam pro ně bylo místo, protože okolo Mikuláše končil třináctý měsíc v roce, totiž Měsíc československo – sovětského přátelství, takže odtud konečně vypadl zajíc, co nechtěl počkat na vlka.
Advent ve věku jinošství už nebyl ve znamení oné dětské dychtivosti a na naše volnočasové aktivity měl nepatrný vliv. Jako v průběhu celého roku jsme využívali bohatého kulturního života naší střediskové obce a v jednom ze dvou místních restaurantů jsme pili pivo a hráli kulečník. Nebo karty, ty jsem ale nepreferoval, nebavily mě a proto jsem je také moc neuměl. A u hry se hovor točil kolem karet. Nemluvily se řeči. Bavilo mě mluvit řeči.
Svátky nesvátky, v našem restaurantu se scházela pestrá společnost. Multikulturní a genderově vyvážená. Ženský element zastupovala paní hospodská, několik hostů, kteří u nás na konci světa našli v době prezenční služby svoje lásky, pak bylo slovenské národnosti. Pestrá byla věková skladba. Od nás, kteří jsme předstírali osmnáct, až po nestory, od kterých bylo možno se leccos zajímavého dovědět, o to jsme tenkrát ve své hlouposti ani tak nestáli. Projevy rozdělené společnosti, tenkrát neznámého fenoménu, byly nepatrné. Pokud jsme tam zaznamenali přítomnost nějakého pomocníka či milicionáře, zklidnili jsme se dávali na sebe vzájemně pozor.
Dopad adventu na spontaneitu zábavy byl takto minimální. Ve věčně zapnuté televizi buď zpíval Karel Gott, nebo běžel Ein Kessel Buntes. Nebo běžel Ein Kessel Buntes a v něm zpíval Karel Gott. Adventní koncerty se nevysílaly, Marta Kubišová tenkrát nesměla a postižení stejně žádní nebyli. Jeden projev předvánoční atmosféry přece jenom zřejmý byl, a to v nápojové skladbě. Vtom čase i zarytí konzumenti bílé kořalky, nejčastěji Prostějovské režné, preferovali rum. Takže nikoliv rum či cokoliv jiného v něčem, tedy punč nejrůznějších názvů a typů. Rum, rum a pivo, rumová nálada, rumová srdečnost ve sdíleném osudu.
Co je na tom adventního. Upřímně - nevím. Někde v tom ale cítím pokoj a klid.
