Ve zprávách v ČT jsem koutkem oka zahlédl krátký vstup o tom, jak neuspokojovat svoji potřebu vánočního stromku přímo v lese. Tato forma je totiž protiprávní, neetická a neekologická. A máme zde, jako ve všem, dobře fungující trh.
Vyrostl jsem v malé vesnici na Drahanské vrchovině a v době mého dětství a mládí byl nákup vánočního stromku, pokud tedy byl v nějakém obchodě v sousední střediskové vesnici vůbec k mání, předmětem až té nejposlednější volby. O stupeň méně vhodná varianta byla nákup nějaké podivné povolenky někde v hájence. I toto polovičaté řešení bylo vždy zavrženo. Nešlo o peníze, ale o čerstvost stromku a jakýsi vzdor. Když už jsme bydleli v díře, kam zajíždějí dva autobusy denně, kde je jedna poštovní schránka, jeden telefon a obchod, a kde je to od poslední chalupy k lesu sto metrů, nebudeme přece kupovat vánoční stromky.
Někdy před 20. prosince došlo na téma stromku.
Tata*: „Co stromek – letos?.“
Mama: „U Bartáka jsem nějaky viděla, lidi je kupovali.“
Já: „A byly pěkně hnusny.“
Mama: "A vemte pěkné, ale jenom po futra. To stači. Kdo to má pak uklizet."
V některém z následujících dní jsme jako každý rok našli pilku (pilečku), oblékli jsme se a šli s otcem na věc. V tomto bodě zpravidla nastaly dvě varianty závislé na počasí. Mohlo být podzimně vlezlo, mlhavo, vlhko a stromky se dobře hledaly. Ty vhodné měly svítivě zelenou barvu a dávaly najevo pružnost svých větví. Tady cítím za nutné udělat edukační vsuvku. Brali jsme zásadně náletové smrkové semenáče, borovice jsme nepreferovali a jedličky v „našem“ lese nerostly. Zasazené stromy ve školkách jsme z nějakého pocitu slušnosti ignorovali. A ještě vsuvka do vsuvky - „náš“ les nebyl náš jako náš. Tenkrát totiž patřily skoro všechny lesy všemu lidu. No a pak ještě připadala v úvahu ta možnost, že napadl sníh, bylo jasno a mrazivo. V lese bylo ticho a byli jsme v něm sami pro sebe. Les má tu vlastnost, že potlačuje vnímání reality mimo něj. Kreml, ÚV nebo OV a jejich závěry přestaly na krátký čas existovat. Byla to dostupná legální droga. Hledání ve sněhu bylo celkem dřina. Těžké kroky a otřepání každého kandidáta od sněhu, aby na něj bylo vůbec vidět. Metodu podzimního typování jsme si připomněli každý rok, a nikdy ji neaplikovali.
Konec hledání skoro vždy přinesl tíhu rozhodnutí.
Tata: „Vemem tento nebo tamten?“
Já: „Tento.“
Tata: „Sakra není moc pěkné? Bude to škoda. Vemem tamten.“
Já: „Neni. Já tam a zpátky nepudu.“
Tata: „Dobry.“
Stromek jsme uřezali, zamaskovali pařízek sněhem nebo mechem a nakonec schovali v houští nepotřebnou část. Abyste uspokojili náročné estetické hledisko, tak z pokáceného stromu použijete nanejvýš tak dvě jeho třetiny. Řezat do stromu ve výši pasu jsme považovali za hyenismus a je to hyenismus dodnes. Protože nám nikdy nevyšel rozumný předpoklad, že se budeme vracet za šera či za tmy, následovala směšně dobrodružná cesta domů. Po instalaci se strom stal dominantou. Vyplnil velkou část pokoje svým objemem, až ke stropu, a zcela ho zaplnil svou vůní. Voněl všude.
Dnes kupuji vánoční strom u prodejce někde u marketu mimochodem také proto, že už bydlím jinde a jezdit za tímto účelem do lesa autem považuji za krutě nekorektní. A taky jsem už trochu líný. Vždycky však si vzpomenu na způsob minulý. Byli jsme takoví nekorektní, trochu neekologičtí a trochu amorální. A trochu a chvilku šťastní.
____________________________________________________________________
*Ve všech pojmenováních jednajících osob a v každé přímé řeči jsou použity prostředky náležející k hanáckému interdialektu. V něm jsem rodilým mluvčím.
