Ráno je ospalejší než nejospalejší ráno celého světa. Někde vedle mě vyzvání budík, nemohu ho nahmatat. Otevírám oči a jdu na sebe pustit proudy horké vody. Probudit se do vany. Venku prší a je kolem nuly. New York je z okna celej šedivej a ve špičkách mrakodrapů se kupí mlhovina, dešťová pára. Vztyčený falusy kouří do nebe a vzdychají.
Na chodbě si uvědomím, že jsem si zapomněla vzít deštník. Mám se vracet? Nemám ráda vracení se. Tak teda ne. Zmoknu. Nevadí. Co může být dnes horšího, než že budu úplně celá mokrá. Čekám na výtah. Z vedlejších dveří se ozývá smích a najednou se dveře rozrazí a vycházejí z něj dva rozdovádění muži. Jsou nalehko, mají omotanou šálu kolem krku a smějí se a v ruce drží talíř a na něm jsou sladký jednohubky, do kterých jsou zapíchnutý svíčky. Nechci po ránu nikoho potkávat. Nemám náladu se s nikým bavit. Mám dneska šnečí povahu, zalézt do ulity. Ale ten jejich ryk mě pořeže, tak se otáčím. Tisknou se k sobě tělo na tělo. Milenci.
"Hi, how are you?" otřepaná americká fráze. Pozoruji je, jak se ke mně blíží k výtahu. Přijeď už! Ale nestihne to. Vtěsnáváme se do té železné kostky a já nemohu spustit oči z těch malinkatejch dortíčků. Na jednom z nich je připoutaná taková zelená žabička. Na dalším jsou srdíčka, prstýnek.. "Holky mají narozeniny!" Oznamují mi bez otázky. Usmívám se. Je to krásné, jak je možné, že ti gayové mají takovej cit pro detail? Čím to je? Dívat se na takové minidortíčky je úplná slast. "A kolik jim je?" ptám se. "Čtyři." Počítám ty dortíky, ale je jich šest, nedává mi to rozum. "Ale vždyť jich je šest!" opáčím. Omluvně se na sebe podívají : "No snad to holky nepoznaj". A zase se smějí, jsou tak veselí, že si dokážu hravě představit, jakou měli noc. Asi úplně jinou než já. Tulí se k sobě a je úplně jedno, kolik těm holkám je let. Nesou se dortíky! "Happy birthday!" Koho by nepotěšilo jednou dostat dort, kde by byl úplně nesmyslnej počet svíček? Protože jich v krámě zrovna víc neměli.
Vycházím na ulici. Vycházím na ulici a dívám se na lidi. Na jejich tváře. Stírají je deštníky. Všichni si dnes vzali deštník, to dá rozum. Prší. Pod těmi deštníky jsou tváře staleté, tisícileté, pětileté, rozhodně ty tváře vypadají při podrobném prozkoumání úplně jinak, než kolik jsme zvyklí obyčejně lidem tipovat. Vstupuji do metra a začíná se mi ta hra líbit. Skenuji nejen tváře, ale i těla, chůzi, pohyby. Přede mnou stoupá po schodech muž. Jde tak pomalu a unyle, může mu být šedesát. Samou zvědavostí ho musím předběhnout, abych se mu podívala do tváře. Jsem zklamaná. Třicátník, unavený muž v deštivém ránu. Asi doma nemá kamaráda, co ráno zdobí malé dorty... samota. Samoty v ulitách dělají z některých lidí zkameněliny.
Krásná žena sedící naproti. Štíhlá, alabastrová pleť. Odkud tak může být? Znám jednu takovou podobnou tanečnici, pochází z Íránu. Íránské ženy jsou záhadné. Jsou jak černý diamant. Jednou ho okusíš a nemůžeš se ho zbavit, ani já teď nemohu zdolat svůj upřený pohled na tu krásu. Může jí být něco kolem dvaceti, ale tvář, její oči mluví o několika nulách za tímhle číslem. Hrdá, pyšná dáma. Dva tisíce let v newyorském metru. Jezdí jím každý den sem a tam, kromě návštěv svých známých v Íránu. Doma má muže a tři děti.
"Bastardi, opusťte laskavě prostor dveří. Necpěte se dovnitř. Chápu, že pospícháte, ale musíme jet, další souprava je hned za námi, tak slyšíte mě!" Řev řidiče metra. Je drsnej. Asi černoch, má americký oblý přízvuk a hlas jak zvon. V té drsnosti je ale něha, mohl by bejt sprostej a vyhodit nás všechny z vagónu, a nikomu by to nevadilo. V jeho hlase je láska. Má doma milující ženu a je rád, že má práci. Jezdí metrem, jezdí tudy asi padesát let. Sem a tam.
V učebně je pár lidí. Na straně rozevřené usychající deštníky. Stavím si stojan vedle Argentinky, co je jak vystřižená z filmu. Frida by ji záviděla její ostře řezanou bradu. Skicuje na papír černošku, která sedí nahá na oltáři a má roztažené nohy. Místo tváře černošky ale vidím v obraze té argentinské malířky ji samotnou. Čím to je? Dívá se na sebe tak často, že pak v každém obraze maluje sama sebe? Děláme to tak svým způsobem všichni. Naše obrazy jsou našimi zdrcadly. Skáču teda taky do svého plátna, ryji do něj uhlem siluetu černé holky, špulící se rty a velké, kulaté oči. Královna Bubu. A jsem už zase v plátně, mizím z reality.
V tom mě vytrhává Arny, osmdesátiletý stařík, co maluje celý život. Teď mi zrovna přišel zalichotit. Křičí: "Kafka, to je nejlepší obraz, co jsem kdy viděl! Jdi to rychle dolů zafixovat sprayem a schovej ho. Ne aby tě napadlo ho někdy prodávat! Tenhle kus je neprodejnej. Je Průlomovej." Podívám se na něj svýma sivýma očima a vidím kluka. Osmnáctiletýho kluka, co je úplně vycucanej láskou. "Arny, co se děje? Ty ses dobře vyspal, co?" Nahne se ke mně a do ucha mi pošeptá tak, aby to všichni slyšeli: "Kafka, měl jsem v noci ten nejlepší sex od svých osmnácti let. Byla to jízda, jsem úplně elektrickej. Miluju tě. A tvoje obrazy taky, jsi talent. Sex spolu budeme mít až příště, jo, Darling?" Flirtovně na mě mrká a jen tak bokem utrousí: "Život je krátkej, tak ho pořádně žij, každej den, žádný flákání."
Odbíhá k Argentince, aby jí řekl, jak jí to dneska sluší a nabízí jí půlku svého snídaňového muffina...
