Nikdy tam nechodím. Ne, to bych lhala. Byla jsem tam všehovšudy asi pětkrát. Jednou s našima na kafi, krátce po revoluci, když jsme ochutnávali Ameriku. Potom jednou se sestrou, milovala Double Cheese Burger. Nemohla jsem to pochopit - sladká houska, kus masa, co místo masa připomínalo gumový ochucený kolečko, na něm viselo trochu salátu, rozteklej plátek sýra a majolka. Ve Skotsku jsme si k McDonaldovi ve Findhornu chodili mýt vlasy do koupelny v umyvadle. Fungovalo to. A pak to přišla, americká love story. Svalovec z posilovny měl velký svaly, velký americký fáro, s rozměry přesně "zajet k okýnku a objednat si." Zajeli jsme teda k okýnku a objednali si. Do klína mi spadla papírová taška se dvěma Big Macy, hranolkami a velkou kolou. Romanticky jsme ji upíjeli jedním brčkem a po očku se na sebe dívali. Romantika.
Ocitám jsem se zničehonic v New Yorku v černošský čtvrti v Queensu. Bílého ani živáčka. Jenom já. Není ale jediný důvod spakovat se a vypadnout. Líbí se mi tu. Je krásnej den, slunce svítí a líbí se mi pozorovat černošský gesta, chůzi, drzej jazyk. Naproti v ulici je rybárna. Čerstvý ryby. Čínská restaurace vedle. Mám hlad. Mám hlad a nevím, kam tady v tomhle černém světě zaplout. Po několika metrech na mě spásně zabliká červené M. Joo - dobrůtky. Jde se na věc. Chutná nechutná, tady si holka vybírat nebudeš, je to levný, je to čistý a hlavně, jsi v Americe přece. Nedělní oběd, jako když vystřihne.
Opatrně vstoupím do dveří, samí černoši. Jasně, to se dalo čekat. Mladý, starý, ženy, muži, děti, Všichni. Všichni, co tady jsou, to milujou. BIG MAC. OU YES! Dívám se v rozpacích, jak tu všichni seděj za těma umělýma stolama a ládují se těma umělýma věcma a jsou šťastní. "To jsme se nadlábli, mamko, co? Tak pojď, dopij tu kolu a dáme si ještě nášup zmrzliny!" Tupý výraz tupých očí tupých úst tupě do sebe soukající tupou stravu.
"Tak co si dáme, madam?" přeruší mé monology prodavačka za kasou. Nevím, nestihla jsem si přečíst celou tu obrázkovou tabuli, je toho tam nakresleného hodně a jedno vypadá líp než to druhé, nevím, co si dát. Ta dáma má se mnou trpělivost, ale přece jenom to nechci moc pokoušet, za mnou v řadě stojí jeden černej, co má venku takovýho toho trhacího psa a má zapletený copánky po celý hlavě a vylézá mu z toho tetování, křiváka přehozenýho přes rameno. Je hladovej a takovej hladovej muž nesnese dlouhý čekání. Rychle, nebo bude problém, baby.
"Třináct. Dám si menu třináct!" Hlesnu nahlas, tak abych to nemusela opakovat. "A co k tomu?" ptá se nezúčastněně prodavačka jako by byla automat. "Kolu". V tom mám jasno. "Kolu a majolku". Majolku miluju, tak aspoň na něčem si pochutnám. Zaplatím kolem sedmi dolarů. Muž za mnou mě odstrkuje stranou a objednává sobě rovnou dvě menu najednou a nechápe, co jsem tak překvapená. Čekám, až se moje kuřecí nugetky ve tvaru malých rybiček nasoukají do dvou krabiček, až moje hranolky naskáčou do papírového kornoutu a do mojí koly se nasype sám led. Doba ledová. Doba kamenná. Mamuti na kopru. Jé, to bych si dala. Místo toho si odnáším na tácku tuhle zvláštní směsici smažených pochoutek a sedám si k jedinému volnému stolu. Rozhlídnu se kolem sebe, vlastně ani nevím, jak tojídlo jíst, jestli si to mám rozbalit a vysypat na ten papírovej pytlík nebo to jíst v ruce. Joo, vysypat. Tak jo, sypu to na sáček a ujídám způsobně jednu kuřecí rybku za druhou. Sune se mi to do krku jako gumoví medvídci. "Ne, já měla sen o kuřecích nugetách, ne o gumových medvídcích!" zvedne smutně oči malá holčička na maminku. Ale maminka tam není, je doma a vaří večeři. Nasoukám to důkladně všechno do sebe a jsem spokojená. Přisaju si brčko ke rtům a cucám tu sladkou šťávičku, jako by to byl medový nektar přímo z lesa.
Vedle mě sedí stará vrásčitá černoška s velkýma zlatýma náušnicema. Sedí tam v kabátě a upíjí velké kafe a hrozně se u toho šklebí. Potom vstane a jde ke kase a přináší si navíc mlíko. To kafe bylo zřejmě moc silný, moc hořký, nebo prostě málo mlíka. Co máš za problém, baby? Kolem lítá holčička s korálkama ve vlasech a třese v ruce milk shake z nabídky, zelená barva, šlehačka a třešnička na topu. Máme svátek, jsme spolu na obědě, žijeme americký sen a je nám krásně. Máme se rádi. V rohu téhle podivuhodné společnosti sedí starý černoch a od první chvíle mě pozoruje. Možná, že mi dělá ochranku, hlídá mě, aby mi tu nikdo nezlomil ani vlásek, aby moje jídlo bylo přesně takové, jaké jsem si ho přála. Vstávám a přisedám si k němu. Mlčíme, on upíjí kolu, já upíjím kolu. Díváme se na sebe a beze slov si rozumíme, souzníme. Jakoby říkal: Kam jsme to dopracovali? Jako bych odpovídala: Dřív to tady chutnalo jinak.. A pak vstane a pronese: "Vy jste zajímavá bílá žena, jakobyste sem spadla z vesmíru. Jak se máte?"
Měla jsem sen o kuřecích nugetách. Svět je krásnej.
