Ráno v ulicích. Zima. Vzduchem poletují vločky sněhu. Lítají jak zběsilé, na nikoho neberou ohledy. Fouká. New York prvního února. A zase je tady ta přítomnost. Všechno, co se děje, děje se v zrcadlech mýho já. Někdy mám pocit, že se z toho rozskočím. Co bude dál?
Zpíváš. Stejně jako loni v srpnu, když jsem přiletěla do NYC poprvé. Jsi tu zas. Představuji si, jak tu na mě každý den čekáš. A vím, že to tak není. Jsi tu úplnou náhodou, právě teď a jenom pro mě. Noha jemně ochutnává dlažbu a křehce se motám blíž. Mé oči jsou prosklené a nepřítomný výraz vzrušení tě nevidí. Díváš se a svým černým hlasem zpíváš "Brooklyn, believe me..."
Tvůj hlas se prořezává mým tělem, mým srdcem. Nemohu udělat další krok, zastavím se v nepřítomném okamžiku a upřeně se dívám na tebe. A lidi dál spěchají kolem a postupně se zastavují, tou magií je omráčené celé nástupiště. A přijíždějící vlaky odjíždějí prázdné. Lidé nenastupují. Stojíme v kruhu a po mé tváři se kutálejí slzy.
"Hi baby, welcome HOME".. řekneš JAKOBY NIC, jakmile dozpíváš. JAKOBY NIC to řekneš do ticha a upřeně na mě koukáš. Jak je to jen možné, že se to opakuje? Roztřesená nastoupím do další soupravy a celá zmatená vystupuji na nesprávné stanici. Lidé kolem se usmívají a já jsem Lola, co běží o život. Někteří také zapomenou vystoupit, to metro řve a kvílí a Alan Ginsberg mě pozoruje v odraze oken vagónu. Tak se mi chce smát a brečet a jsem šťastná a obejmutá vůní těch spěchajících newyorských postav.
Na 57. Street spěchám do Art School, moje kozačky klapou chodbou podlahy. Jsou to dotyky tanečního kroku. Rytmicky násobící frekvence mého srdce. Před výlohou prázdného obchodu stojí černá žena. Velká černá žena se dívá zpříma na sebe a v tom průhledném skle skoro není vidět. Kolem je ticho a ona sama na sebe řve: "Jak jsi mi to mohl udělat! Co si o sobě myslíš? Včera jsem tě zase čekala na večeři. Nepřišel jsi. Zapomněl jsi přijít už celý měsíc. Tvoje dítě je nemocné, má horečky. Kde se touláš, ty jeden ničemnej chlape?" A řve do tý výlohy a já pak hledám v chodbě secesní budovy Art League School úplně to samé okno.
Přistupuju k sobě blíž. Tak blízko, jak jen mi to dnešek dovolí. Pak se nadechnu a křičím: "Bože, co se to děje? Jak tě jen napadlo poslat mě zrovna sem, do tohoto města? Jsem pološílená láskou, co roste uvnitř mého srdce. Nedá se to skoro vydržet." A pak posodstoupím a zašeptám: "Děkuji." S výhledem na mrakodrapy jsem tak šťastná, že se mi moje tyrkysová šála zakousává do krku a já si mezitím vybírám nové štětce a barvy. Metalická šedivá v odstínu mých očí. A řev je dnes tak divoký, že se do té šedi vpíjí odstín purpurové něhy.
