Je ráno se probudit v půl páté. Ulicí zurčí motory nezbedného muže. Startuje a má volnoběh. Protáčí motorovou píseň dokola a cuchá mi to nervy ve vlasech. Je ráno, je srpnové krásné ráno a venku je pod mrakem.
Tak mohu se zachumlat do peřiny a zavřít okno a předstírat, že spím. A nespím. Vařím si kávu, chrčí to v kávovaru jako v motorovém člunu. Jsem už skoro u moře, ale přesto mapa nedohledaná, nevím, jestli je to Chorvatsko, nebo Itálie, nebo nějaká iluze. Káva voní, beru si ji do postele sebou, je to erotické, vůně kávy oblékne mé tělo po ránu. A nestačí to.
Rozřezané oči myšlenkama slov, co jsou jen abstrahované nitky lásky. Obejmutí člověka do slov. Píšu si na papír, hledám tužku, co stočí se do klubíčka a kutálí se ze stolu, jen tak tak - že nespadne. Dala jsem si předsevzetí, že každé ráno sednu a napíšu slova. Nikdo neřekl, žen o půl páté, možná bych si to rozmyslela. Z radosti. Se skláním nad stolem, mám otevřené okno do zahrady.
A Gertruda Steinová v knihovně taky nespí, její knoflíky. Šiju šaty, taneční kalhoty. Turecké taneční kalhoty. Muži je nemají rádi. CO mají muži rádi? Horké letní tělo ženy. Čím bych chtěla být?? Chtěla bych být loďkou. Vezoucí po ránu rybáře v sítích oka ryb pozorovat. A tak mi leží na stole už nějakou chvíli vedle slonů ze stříbra i pero poštolky, krásně domodra zabarvené. Beru tuš a smáčím hrot pera, k čemu jinému bylo určené? Leželo na stole. Kdyby někdo měl téma prokrastinace, určitě by se mu tento obraz zdál podnětný. Smáčím ho do černého inkoustu a nechávám tahy na papír, Jako Medek. A nejsem to já - je to pero ptačí modrosti, co maluje rybu. A je tu opět Medek a jeho nůž, co zabíjí rybu. Ano, rybáři se vrátili a voní to tu všude rybinou a šupiny se lesknou v odraze vycházejícího slunce.
Jsem ve Strašnicích, pračka mi dopírá tenisový upocený obaly. A já vím, že za chvíli, až to prádlo pověsím, v sedm ráno skočím do auta, na krku Nikon a pojedu k jezeru. Dnešní ráno k tomu vybízí. A není kam spěchat...
