Mistrný kousek - viva la Tarantino. Odcházíme z kina ven. Kouříme dlouhou cigaretu.
"Miláčku, spoutej mě" šeptám ti do ucha a ty to bereš nějak moc vážně. Stahuješ si pásek a svazuješ mi ruce, svazuješ mi nohy. Přivazuješ celé moje tělo ke svému.
"Tak jsi to chtěla?" ptá se celý udýchaný. Ale mně to nestačí. Svázat páskem ruce nohy je jen slabá útěcha. Potřebuju spoutat docela. Propojit se tak, až těla do sebe zarostou. Srosteme v jedno. Ztráta identity. Jsi já, jsem ty.
A prší, déšť mi stéká po zádech. Utíkáme ulicí a naskakujeme do tramvaje. Je mokro mokro mokro.
"Tančíš se mnou?" dívám se ti do očí a v mžiku si uvědomuji, že už to není pocit, už je to moje hlava, co vytváří konstrukce, algorytmy lásky.
Vyjít ven a postřílet všechny bělochy, postřílet všechny černochy.
"Hey, mistře. Pro CO se střílejí živá lidská těla, rozkousávají se psíma zubama? CO je to ta LÁSKA?"
"Láska je slovo" odpovídá Bůh.
A to slovo vyťukává jemnými pohyby podpatku tanečního kroku do zablácené ulice. A úsměv od červeného vína. To slovo teď vyťukávám do počítače. Chci ti namalovat do života obrázky.
"Tak spoutej mě pořádně," naléhám na tebe, naléháš na mě, dusíme se v těch pocitech navzájem...
Láska s každým nádechem a výdechem, se kterým se kulky Nespoutaného Djanga odrážejí od hladiny milování.
Černoch cení své bílé zuby. Štěstím. Zítra letím do NYC přes Dusseldorf. Miláčku.
