Jeden čtenář mi napsal, že mým článkům chybí konec a začátek. Že by se to moje snové psaní mohlo časem přejíst, ba co více, že ty moje úvahy vypovídají o limitech autorky. Limity. Tak od rána chodím ode zdi ke zdi a zkoumám svoje limity.
Člověk má celý život stejné jméno, stejnou barvu pleti, stejné tělo, i když to se časem trochu mění, a stejný charakter. V podstatě jsme celý život jedni a ti samí. Co když je to ale jenom nějaký výmysl, nějaká past, že máme jen jednu identitu, jeden povahový proutek, který se ohýbá pod vlivem událostí. Dost bylo napsáno filosofických knih o smyslu bytí a možnosti posmrtných životů a cestě duší. Dost slov. Na výsledku to nic nemění. Jsme každý dnem stále my a titíž, při pohledu do zrcadla se toho moc nemění.
Pokusím se proskočit zdí za své limity, chci začít žít jinak, než doposud. Zkusím si dosadit do svého těla jinou duši. Možná pro začátek by stačilo, kdyby nějaká jiná duše se o to mé tělo trochu podělila. "Vítej u mě doma", usmála se duše na duši a otevřela dveře svého těla Tobě. Možná se to tak děje, když se člověk zamiluje, nechá prostoupit dočasně své tělo tím druhým a duše je oblouzena, a tak se potom celý život dotyčného jedince může obrátit úplně vzhůru nohama.
Udělat to ale bez zjevné příčiny, bez onoho citového pobláznění, zdá se být poněkud pošetilé. A pošetilosti mě baví. "The people should live their lifes as if they have birthdays every day." Mark se na mě podezřele podívá:"Jak jsi to říkala? Že by lidi měli žít tak, jako by každý jejich den byl tím nejhorším?" Přes stůl mi špatně rozuměl. A tímhle malinkatým nedorozuměním v baru SIX na páté Avenue se mění můj dosavadní přístup k životu. Někdy si člověk přeje změnu spousty let a nic nepřichází, někdy změna přijde nečekaně, aniž bychom o ni nějak žádali. Negativy. Filmové záběry. Kontury fotek v hledáčku.
Nesnáším svou tyrkysovou šálu. Obrazy, které maluji, jsou příšerné, nedokončené, nedotažené, amatérské. Moje povídky nejsou povídkami a ani žádná povídka mě nenapadá. A ani napadat nechce. Nic takového. Všichni ve třídě mě vyrušují, ptají se mě, jestli bych jim ostříhala vlasy, chtějí se se mnou kamarádit, ale mě to absolutně nezajímá. Mám nejhorší den ve svém životě a náležitě si ho užívám. Čmárám na plátno fialové šílenství, dětská omalovánka. Křičím na svého učitele, ať mě nechá na pokoji a nekomentuje moji práci. Objímám se s pološílenou malířkou, kterou minulý týden vyhodili z práce pro zneužívání. Psychiatrička. A říkám jí: "Já ti tak rozumím, jak se cítíš!" Pak odcházím a vyhazuji svou tyrkysovou šálu do koše na smíšený odpad. Fuj, jak jsem mohla tak příšernou šálu nosit?A den je opravdu skvostně povedený. Od rána mám hlad, jedu teda do školního bufetu a dávám si tady poprvé kafe, které není kávou, je to typická americká břečka, ovoněná voda, a kupuji si k tomu bagel a říkám něco té slečně za pultem. Nerozumí mi, dobře jí tak. Je to cizinka Mexikánka a já si na í brousím svůj emerickej ekcent.
A všechno tohle dělám, protože jsem úplně prosta všech svých minulých já. Včera se to uzavřelo, skončilo a začíná nová etapa. Etapa nové pruhované šály. Etapa nové definice života, nové definice JÁ. Od rána proskakuji zdí.
