Seděli jsme na zápraží vedle sebe. Léto ve stínu ranních paprsků. Zahradou proběhly kozy. Několik koz s mláďaty. Zastavily se a začaly okusovat strom.
Jsou místa na celém světě, která jsou zahalena mlhovinou. Jsou to snová místa, navštěvujeme je v noci, když máme zavřené oči a spíme. Jezdí tam tramvaje, lítají podivuhodní ptáci. Jsou ale i taková místa, která jsou snová, i když máme oči otevřené. Na jedno takové jsi mě tenkrát vzal, můj milý. Je to kavárna s pavlačí uprostřed domů. Vchází se tam průchodem a jakmile překročíš práh, jsi ve snu. Všude voní káva, obsluhují tu lidé, kteří jsou jen stínem, a mají tu čerstvé tvarohové buchty.
Padají z tebe slova, jako když se rozdrobí uschlý chléb. Poctivý uschlý chléb. Kůrka. Tvrdá kůrka, co si ji namáčí babička do kávy s mlékem. Padají z tebe slova, jsem opilá těmi slovy a číšník už se podruhé ptá, jestli chceme deku. Je tu zima ve stínu domů, deku si přehazuješ přes ramena a já si jí podpírám levý loket. Má to jistou poetiku, podepřít si levý loket dekou. Objednáváme si hráškovou polévku, je hrášková jako blázen. Zelená barva by mohla být klidně v té intenzitě modrou. A kozí sýr.
Kozí sýr je na kolečka. Schovává se v bagetce, bagetka je křupavá a víš to ještě před tím, než do ní kousneš. Kolečka sýru vykukují krz okraje bagetky. Moje pravá ruka, ta co není podepřená dekou, se napřáhne a strhne v nečekaný okamžik tu horní bagetku a odhalí tě. Odhalí tě, kozo jedna nenažraná. Okusuješ strom, na kterém rostou pomeranče.
