Moje duše je podivínská. Ráda si hraje s ostatními, ale i sama se sebou. Kuje na sebe různé pikle a dává si různé kvízy. Ten poslední mě obzvlášť pobavil. Duše si pluje na obláčku v nebi a přemítá: "Jak já poznám, až se vrátím na Zem, že jsem na tom místě byla, že jsem tam doma?" Dumá, pokuřuje si nebeskou cigaretku a vtom dostane nápad: "Je to jednoduché, musím si zapamatovat nějaké heslo." Úplně nejlepší bude, když bude znít nějak neutrálně, nebo spíš nějak lichotivě než vulgárně. Tak třeba: "I like your haircut!" A spustí se galaktickou rychlostí do mého těla.
Narodí se v Praze. Moje tělo začne chodit po Karlově mostě a bloumat uličkami Starého Města. Moje příjmení potkává Kafku a jeho symboly na každém rohu. Začnu psát, začnu malovat, začnu tancovat. Při jednom takovém tanci se propadám. Propadám se do černé díry vesmíru a rovzpomínám se na svoji úmluvu. Jak jen znělo to heslo? Sem tam si vytrhnu vlas a pozoruju ho skrz sluneční paprsky, je dlouhý a v té sluneční záři v něm vidím oceán a ryby a hory a města. Je tam toho všehochuť, ale nikdo mi můj účes nepochválí. Pokaždé, když se zamiluju, tak čekám, že mi můj milý řekne tuhle kouzelnou větu. Ale milý obdivuje mé oči, ruce, srdce. O vlasech ani zmínky. Trvá to celou řádku let.
Pak ale nastane zlom. Stoupnu si před zrcadlo a moje ruka uchopuje kadeřnický strojek. Nastavuje ho na úplné minimum, na minimum, říkám, takže poté, co jsem s ním začnu přejíždět po hlavě, zanechává za sebou stopy jako odhrnovač sněhu. Holá hlava, holohlavá žena, zpěvačka. Tančím v Belgii, ptáš se mě, odkud jsem? Nevím. Ptáš se mě znovu. Nevím. Točím se v kruzích a vidím, jak jdu po ulici a kolem mě jsou mrakodrapy. "Oukej, bude to New York." Zabodnu prstem do mapy a kupuju si hned druhý den letenku, není na co čekat. Vystupuji na newyorském letišti začátkem srpna a horko je omračující, dělá se mi mdlo a na nádraží Grand Central mi pomáhá jeden černoch s kufrem z autobusu a usměje se na mě, vytasí na mě ty své běloskvoucí zuby a PAK to přijde: z jeho úst vyplují čtyři kouzelná slova: I LOVE YOUR HAIRCUT. Zajásám, je to TADY. Jsem tu správně. A celý můj pobyt v tomhle velkoměstě mě úplně omráčí svou přívětivostí, laskavostí, láskou a radostí. Maluju, tancuju, píšu. Miluju tohle město, ale po třech měsících se mi začne stýskat po Praze. Tak jak to teda je? A odlítám teda zpátky DOMŮ, tedy tam, kde jsem se narodila.
Moc dlouho mi to ale nevydrží a zase si kupuju letenku do NYC. Musím to přece prozkoumat, zač je toho loket. Je únor, zima třeskutá, od oceánu vane silný vítr. Zakousává se do kostí, a když se v noci tulím do svého spacákku na modrém koberci, tak cítím jak mi každý milimetr těla postupně roztávají. A je neděle, slunce žhne. Nejde jinak, než nasednou na metro a zajet k oceánu. Far Rockaway. Stalo se to včera. Po ničivém hurikánu Sandy není doprava na místo úplně snadná, ale při troše odvahy surfovat místním metrem a autobusy se mi to podaří. Pláže jsou úplně prázdné, zasypané sněhem a plné mušlí, není tu ani živáčka. Mrtvé město v neděli odpoledne. Killing an Arab. Rozháním racky, běžím do oceánu a dělá mi hodně velké problémy poslechnout tě, Miláčku, a nevykoupat se. Je něco pod nulou, ale oceán mám tak pod kůží, že žádný počasí mě nezastaví. Cachtám se v kozačkách na břehu, dělám stopy do písku, sbírám mušle a střepy keramiky. Pak naberu vítr a pluju tou pláží snad deset kilometrů, až dojdu ke dvěma věžákům. Dávám sbohem rozzářené hladině a vstupuji mezi civilizaci. Na kraji ve sněhu venčí krásná černoška dva malé bílé psíky. Skotačí a dovádějí a je evidentní, že sníh je pro ně šlechačkou, zdobenou na dortu, kterou se mohou proskakovat. Je to tak vzrušujícíc, že se rozeběhnu a skáču tam s nimi jako malá psice. Ta žena se na mě podívá a do mrazivého slunečného dne pronese jakoby mimochodem: "I love your haircut!" Usměje se na mě. Ani nedutám. Čas se zastavuje, zastavuje se moje srdce. Dívám se na ni a s úsměvem jí odpovídám: "Já vím." Ta žena se jmenuje Angela.
Za měsíc letím zpátky do Prahy. Musím tě naučit jednu anglickou větu, Miláčku...
