Zen. Muž a žena. Píšeš mi do komentářů na facebook, že vypadám jako zajíc... Rozesměje mě to natolik, že začínám poskakovat po bytě a narostou mi uši.
Sedíme v pokoji s vysokými stropy, je to nádherný pokoj v nádherném bytě s výhledem na celou Prahu. Skleněné tabulky praskají. Díváme se do očí a celý svět se rozplývá, máš hypnotickou sílu, kterou popíráš a popíráš i účinky toho pohledu. Pro Tebe nic není a nic neexistuje. Nejsme. Sedíme tak minutu, hodinu, den, tisíciletí. Prostory se najednou rozmazávají a létáme v univerzu plném planet. Planetární šílenství. Cítím se jako v knize Stopařův průvodce po galaxii. Nic nehledám, nic nechci, jenom jsem. Letím. Najednou ucítím prudkej náraz.
Jsem malou planetou, mohu si nahmatat oblé tvary, vyrůstají ze mě květiny, proudí ve mně řeky, tryskají vodopády, zpívají ptáci, moje srdce je horké a dívám se tou planetou na Tebe. Už to ale nejsi Ty jako před chvílí. Mění se Ti nejdřív tělo, rozplývá se v prostoru, mění se Ti tvář, už to nejsi Ty. Stáváš se jím. Přede mnou sedí Genpo Roshi a usmívá se. Dává si prst na ústa a má trochu obavy, abych se nepolekala, a neporušila to kouzlo svou prudkou radostí. Jsem v klidu a usmívám se a zažívám rozpouštění mého Já. "Dívej se," promluví. Jeho hlas je sametový a přítomný. Dívám se do jeho tváře a vidím muže v plné kráse, síle, jeho myšlenky jsou jasné, přímé. Najednou do jeho hlavy začínají nalétávat motýly a tvář se začne proměňovat. Přede mnou najednou sedí žena, má jemnou tvář, kudrnaté červené vlasy na záda. Hrozně neposedné vlasy, přesto je klidná, jde z ní úplně jiná energie než z muže před tím. I tahle žena je Genpo.
Probudí mě šílenej randál z ulice. Posadím se na posteli a dívám se z okna do borovic. Chorvati bláznicí, takhle po ránu stěhovat nábytek. A vzduch voní solí a mořem a sluncem a láskou. Vyskočím z postele a utíkám k moři, vlnky pobíhají po hladině, zanořím se do hloubky a jsem rybou, dravou, chtivou. V zelených odstínech vody. Na snídani si dám na talíř spustu málých párečků. S kečupem. A ukusuju párečky, vtom zvednu hlavu a naproti mě žena s rudými vlasy. Naproti mě sedí Genpo. Párek mi rozčilením zůstane uvíznutý v puse, dívám se na ni, dívám se na něj. Je tak reálný jako já, jako moje ruce. Je neděle 14.9.2014 a Genpo Roshi sedí naproti mně v jednom tanečním sále v Praze. Vy všichni letíte tím vesmírem s námi...
A až se ráno probudím, bude ze mě zase zajíc.
