Kde jinde, když ne v New Yorku? Pustit se svých představ, odhodit masky, nechat si profouknout hlavu studeným větrem od oceánu. Svléknout se donaha a stát po ránu na mraze. Nechat všechno ze sebe strhnout, pustit, počůrat se. A mraky prozáří slunce.
Horká káva po ránu, musí být. Je taková zima, že ta horkost proudí žilami a cirkuluje. Odemykám svou skříňku v učebně číslo 15. Skříňka je úplně v rohu, nahoře. V pravém rohu, podle feng-shuei je v zóně lásky. Je v mojí skříňce ukrytá láska? Mám srdce v pravém horním rohu? Beru do rukou štětce a japonský inkoust, voní tak omamně, že k němu stále čichám. Mám pak pod nosem černé kolečko.
Rozbaluji skicář a černou křídou moje ruka klouže po papíře. Je to ještě dítě. Černošské dítě, divoženka, s tak krásným tělem, že se tají dech. Kroutí se tam jako na oltáři a její nahota ve mně vibruje. Je tak nevinná a tak zkušená. Kroutí se a ukazuje nám ji ze všech stran. Černá a kolem je velká černá díra, stíny a fantazie jede na plné obrátky. Nejradši bych vzala ten černý japonský inkoust a malovala přímo na její tělo. Usrkává kávu a usmívá se, má krátké kudrnaté vlasy. Svůdnice. Je krásná. Tak krásná, že krásnější modelku nevymyslíš.
"Dvacetiminutová póza" hlásí Arny a nastavuje budíka. Černošský zvíře se nastaví do polohy "Ukážu ti všechno". A moje ruka tančí po papíře. Dělá ty samé črty a črtance jako pokaždé a já jsem tak omámená tím, co vidím, že najednou zapomenu na tu ruku a ruka si dělá, co chce. Takhle přesně to popisuje Medek ve své knize - "Ruka, co zabíjí. Nůž je prodloužená ruka." Moje ruka se miluje s tou černošskou kráskou a je to tak intenzivní, že moje hlava vypíná a po dvaceti minutách mám obraz takový, že žasnu, kdo ho namaloval.
A další. Pod vlivem téhle halucinace jsem já jiná. Jsem propůjčená energii touhy a něhy a nemohu se toho pustit a právě tohle je nejsnazším přepínačem mezi starým a novým pohledem, mezi starou a novou já. Vnímání v zrcadlech milování.
Pokračuje to i na ulici. Nabíjím si telefon u jedné telefonické společnosti a obsluhuje mě černoch. Obsluhuje mě a ptá se, co chci. Nejsem schopna ze sebe vymáčknout, co vlastně chci. Jakou řečí to mám říct? Vidím ho svou optikou nahého, milujícícho se s tou černou amazonkou, vášnivě se proplétají jejich těla.. "So, Madam, tell me now!" Je nedočkavej. "Potřebuju nabít!" Vypadne ze mě v mrákotách a říkám, aby to stálo co nejmíň. Dobíjí mi telefon a já jsem spokojená, že mám v ruce po dlouhé době neomezené spojení s americkou intuicí hlasu. Volám ti do tmy, Gabriello. Máš dneska narozeniny. Já hned den po tobě. Spojíme naše duše v tanci?
Svoboda umožňuje přepínat signály. Svoboda propůjčuje hlasu svojí touhu. Svoboda postává v New Yorku na každém rohu, v Česku o ní každý sní. Svoboda je naše zodpovědnost za štěstí.
