Již dlouhou dobu se debatuje o tom, zda je správné k obraně své a svého majetku použít střelnou či jinou zbraň. Obzvlášť v Ústeckém kraji jde o velké téma. S následujícím příběhem se na mě obrátil jeden strážník z města Jirkov.
Dne 16. ledna roku 2008 vyjela hlídka Městské policie v Jirkově k případu manželů Krumlových, kterým skupina Romů vykopává dveře od bytu. Romové strážníky brutálně napadli, jednoho z nich dokonce omráčili úderem násady a pak do jeho bezvládného těla nadále kopali a tloukli. Pan Kruml nakonec celou tuhle akci ukončil výstřelem směrem ke stropu. Později k případu dorazily posily a útočníci byli zatčeni. Ačkoliv má ale napadený strážník trvalé následky, útočníci do dnešního dne nebyli potrestáni.
A takových příkladů bychom po Ústeckém kraji našli více. Například strážník, který měl za úkol hlídat objekt, má být souzen za použití střelné zbraně.
S českými zákony a soudní praxí je to těžké. Namísto toho, aby si pachatelé uvědomili naprostou nedotknutelnost obydlí někoho jiného a měli psychický blok před útokem na potenciálně ozbrojenou oběť, namísto toho pevně ví, že se průměrný Čech prostě bojí bránit. Bojí se proto, že má rodinu a závazky a nemůže si dovolit dlouhou soudní tahanici, natož odsouzení za tak zvaně nepřiměřenou obranu.
Zločinec je vždy ke svému útoku připraven a nejčastěji i ozbrojen, činí ho vědomě s úmyslem učinit slušnému člověku přivodit škodu. Tak už to prostě chodí, že je oběť hned od začátku v nevýhodě. Nechápu však, proč se v našem státě tak často stává, že občan, který se rozhodl bránit, zůstává v nevýhodě i u soudu. Přece nemůžeme ke každému přidělit dva policisty, kteří mu zajistí, že se sám nikdy nebude muset bránit. Přece stát, který z důvodu úspor dodnes odmítá zavést povinné dojezdové časy policie na místo činu, nemůže očekávat, že budeme s rukami nad hlavou čekat na ránu ze strany útočníka.
Jako poslanec, starosta severočeské obce a otec rodiny hodlám toto téma nahlas otevřít. Ne proto, že tu otázku lze vždy a universálně legislativně vyřešit, ale proto, že dnešní stav věcí skutečně není uspokojivý a proto, že se do podobné kritické situace může bohužel jednou dostat každý z nás.
