Kanadou na kole - 94.den - A pak ze se neději zázraky..

.. dějí se… a pořád. Sotva jsem totiž na letišti města Deer Lake dopsal těch pár řádků a vrátil se ku svému nocování za místní Infocentrum… objevila mne tam zcela náhodně nejmilejší paní světa, která povolala nejmilejšího muže světa a rozhodli se společně, že mi zpříjemní večer.

Pavel Kadlíček

Esther a Gerald Peddle mne prostě naložili do auta a odvezli si mne domů… jako postřelené zvířátko… Dostal jsem jídlo, pití… a hlavně sprchu. Ku sprše bohužel bílý ročník, což dokázalo, že i přes veškeré drhnutí mého JÁ… pouští moje JÁ stále černou barvu. Omlouvám se Esther. Nakonec mne vzali do místního rockového klubu, který vlastní jejich syn… to aby mi zpříjemnili už tak příjemný večer pravým Newfoundlandským pivem a poslechem randálu… bylo až k nevíře, kolik mi dokázala Esther nabalit jídla, div mi brašna nepraskla…doplnila prášek na praní, na nádobí… prostě.. Nevím, jak poděkovat. Ve tři ráno mne opět uložili do stanu a já dodnes pojídám párečky v konzervách a polívečky a.. a… Děkuju vám.

Ráno se projevilo přesně podle předpovědi… naprosté šero a mrholení vyslalo mne do pekel. Teplota spadla na 15°C a já musel vyrazit. Cestou stavil jsem se u „potrefeného soba“ na místní benzince – o které jsem četl v novinách, jelikož mu vandal ulomil paroh! Viz. foto – noviny to měly na titulní straně, tudíž je to aktualita dne, možná i měsíce v rámci ostrova. Cesta byla naprosto vysilující… no myslím, že to už tu řeším nějakou dobu. Dá se říci, že poslední dobou jedu od benzinky k benzince… jelikož mezi nimi je pouze les… a les… A tam mne potkala další zajímavá věc.

Na benzince mezi lesem X a Y, popíjejíce odporné šesté café.. na mne obsluha zavolala „jede Vám kolega“.. A já s údivem zjistil, že v tom mrholení opravdu přijíždí těžce naložený šílenec.. Gianluca Ferrari! Po Nandu Padrosovi potkávám dalšího „světoběžníka“. S úctou poslouchám, kterak se Gianluca vrací z Labradoru, kde si byl projet „jednu z cest“. Gianluca totiž není totiž jen takový cyklistoblázen… on je úplný blázen. Sedí totiž doma a porovnává snímky z družice s mapou… a ve chvíli, kdy zjistí, že dřevorubci prokácely další trasu, například na Aljašce, Labradoru či Patagonii... Gianluca vezme kolo a tu trasu, která je pouze šotolina a štěrk si projede… A ví, že je první.. Zvláštní osoba. Zvláštní hlavně v tom, že dokázal mluvit hodinu a nepustil mne ku slovu – což mne naprosto vyděsilo. Nechal si naplnit v restauraci 10-ti litrový vak vodou a omluvil se, že spěchá… a byl v řiti!

Dopil jsem kafe a věděl jsem, že na něj narazím.. a taky, že jo. Již z dálky na mne mával a já s hrůzou zjistil, že svůj stan postavil na šotolinové cestě. Nechtěl jsem působit jako nezdvořák… a tak jsem postavil svůj stan vedle jeho. Nebudu řešit, že o kilometr dál byl přímo skvostný trávník i s benzinkou… Gianluca prostě netrávil nikdy noc ve společnosti lidí a to šílené místo považoval k jeho naturelu za prvotřídní. A tak jsem strávil noc na kameni s člověkem, který zalezl do stanu a odtamtud jsme spolu mluvili… teda mluvil. On mluvil… bez přestávky až do půlnoci. Neznám člověka, který toho ví o kolech více… byl něco jako zedník v „Na chalupě u lesa“.. Když jsem zmínil jakoukoliv značku kola – okamžitě podával informace o výbavě kola, datu vzniku, prodejnách, cenách… Dvakrát jsem v té tmě a transferu informací přes dvě plachty usnul… a zděšeně se probudil, neboť Gianluca mne kontroloval co deset minut tradičním „rozumíš?“.. a pokud jsem neřekl „jo“..  tak zvýšil hlas, dokud jsem neodpověděl. A tak mne to jeho řvaní probudilo a já křičel dokonce italsky „si,si“.. a pak jsem to stejně nevydržel a uprosil ho, že to necháme na ráno… A tak jsem mohl ulehnout s kamenem pod hlavou, která byla plná informací k prasknutí…

více info o cestě  www.canadabike.cz