Kanadou na kole - 86.den - Ne zrovna klidnou noc..

.. mám za sebou v městečku Shediac. Byl jsem varován, že oblast kterou projíždím je známá jako riviéra… No, co znamená riviéra v kanadském podání? Myslím, že riviérou se tu rozumí vše, kde je teplejší voda než 18 stupňů a turistům se říká „pane a paní“.. A tady je voda přeteplá a turistům se říká „milá dámo s panem“..

Pavel Kadlíček

.. A tak jsem spal za restauraci s názvem „kikirique“, neboli bufetem na prsíčka a křidýlka a byť to bylo dál od turistické mašinerie, tak hluk sem stejně letěl po větru. Až do naprostého probuzení jsem i ve snech přemýšlel, proč když je sezóna, tak piští holky… Holky piští normálně, no v turistických centrech dokážou pištět tak, že se nedivím, když je občas někdo zabije. A tak ty holky pištěly až do ranních hodin, protože tím lákaly kluky na pláži… a kluci se zase naparovali a jezdili kolem nich na kole… a ony zase u toho pištěly… a já se snažil do toho spát..

Takže tak. Vyrazil jsem časně ráno a měl v hledáčku dívčinu s báglem na kole, která si to šněrovala přede mnou… mohl jsem ji dojet a seznámit se, no byl jsem tak napuchlý z nevyspání, že bych ji možná spíše vystrašil. A tak jsem hledal cokoliv ku koupání. Zní to extrémně blbě, že? Jedu po pobřeží oceánu a hledám cokoliv ku koupání.. No já hledal takové „TO“ evropské koupání – sprchy, záchody, kavárna… holky v bikinách, kluci čumící na bikiny.. a já v mrákotách… Tak tohle tu nečekejte! Oceán je tu naprosto pracovní nástroj a kamkoliv jsem se vydal, končilo to malou továrnou na zpracování všeho živého, co zrovna polapili v moři. Žádné sprchy – o plážích ani nemluvě. Bylo mi sděleno přísedícím u Tima Hortona, že pláže jsou tam a tam a jsou placené – no s veškerým komfortem. Můj boj jak překonat slovo „placené“ tedy mohl začít.. Vydal jsem k Mostu Konfederace – o kterém se psal včera a který mne měl dopravit na ostrov Prince Edwarda. Jel jsem po cestě plné aut směřujících právě na ostrov a začalo mi být jasné, že jestli bude na víkend někde „mistrovství světa v ječení holek“, bude to právě na ostrově… A začalo se mi tam „nechtít“.

Přesto jsem zvolil 35 km dlouhou odbočku vedoucí po pobřeží k mostu – v případě, že bych změnil názor. Když Vám napíšou na ceduli „cesta absolutně uzavřena z důvodu chybějícího mostu“ – co Vás napadne? Kdybych položil tuhle otázku klukovi z 1A, tak odpoví „nebude tam most, nedá se to projet“.. Nechápu, proč zrovna já si odpovím „nebude tam most.. něco tam být musí..“ Po šesti kilometrech jsem stál uprostřed buše před kráterem.. a kroutil hlavou jako Mr.Bean – jako že „kdo toto udělal? Je to vůbec možné??..“ Chlapi pracující na druhé straně ale křičeli jeden přes druhého… pojď, je tu lávka… Podíval jsem se dolů a nechtěl jsem ani pomyslet… No chlapi se vydali naproti mému trápení a já tak pojal nápad, jak vezmeme ve čtyřech kolo a …. Stáhnul jsem kolo do rokle stojíce v mořské vodě a chlapi prošli kolem mne s pozdravem… a šli dál… Bylo to jako ve snu… Nezbylo, než zakřičet, prosit, brečet… pohrozit, že to řeknu mámě.. A jeden se otočil a tlačil kolo zezadu, já táhnul zepředu, přišel další a další chlap… a společně jsme to šílenství dovršili… včetně mého rozbitého kolena, podřených rukou.. a nadávek jako při opravě mostu.. V tom se jeden otočil a říká „ona patří k tobě?“

A na druhé straně se na kole zjevila ona dívka na kole, která asi taky měla stejně blbé smýšlení jako já.. A to nás pak spojilo až k Mostu Konfederace. Spolujezdkyně to měla namířeno z Montrealu na svatbu na Ostrov a jelikož cestu znala – poradila mi, kde se okoupat. Po rozloučení jsem tedy zůstal na břehu oceánu u malé vesnice a měl na očích Most Konfederace. Bylo to věru poetické místo a srdcem jsem si rochnil, no mozkem moc ne. Já to koupání v neznámém oceánu prostě dvakrát nemusím. Každý den mám před očima to, co k večeru vyhazují rybáři do moře… a některá stvoření nejsou ani z téhle planety. Proto i mé koupání vypadá jako z jiné planety… Našlapuju ve vodě jako volavka a když zajedu pod vodu – jsem do vteřiny venku… a občas, když se o mne něco otře – dokážu se dostat objemem celého těla nad vodu po dobu 11-ti vteřin.. Což je myslím si zázrak. Takhle nad vodou mne našel i starší pán se psem, který mne pozval do svého přívěsu na café, povídání a sandwich. Potvrdil mi moji domněnku o zbytečnosti zajíždět na Ostrov, neboť tam vládne masakr… a já stejně chtěl využít čas jinak – o penězích za převoz nemluvě. Mávnutím ruky smazal jsem v hlavě most a vyrazil směr Nuova Scotia, neboli moje předposlední kanadská provincie.

Musel jsem vzít na 30 km jízdní pruh po napěchované transkanadské dálnici… a tam stalo se mi něco veselého. Jeden z tisíce kamiónů na cestě totiž převážel mrtvá zvířata… no mrtvá… tohle už musel být tekoucí odvar, neboť smrad a roj much všech barev a vyznání se táhnul za autem v délce pěti kilometrů.. No a tento kamion byl sice dobře zakrytý plachtou, no v tom vedru se na korbě asi děly věci… a jak kus té plachty vlál za autem, tak vše tekuté se sváželo po plachtě a za autem to vytvářelo smradlavou vodní tříšť… a kdo jel po pravé straně s mamlasovým výrazem ve tváři.. „JÁ“!! Dostal jsem hnědou spršku přímo na obličej a mouchy najednou nevěděly, kde je základna smradu.. Zvládnu hodně, no tohle byl mazec.. Jak jsem se rychle drhnul vodou z flašky, rozmazával jsem si ten hnilobný proces po celém obličeji a mozek počal vysílat signál, že jsem asi umřel a on na to zapomněl… Je Vám z toho špatně!! Nedivím se… No už je to pryč! Před hranicemi Nového Skotska jsem vběhnul do vody a smyl ze sebe špínu tří set uhnilých krav.. myslím, že z toho smradu nastal dokonce odliv.. a to i přesto, že už odliv byl!

V pět hodin poté, jsem projel hranicemi vysněné provincie a ocitnul se v klidné a zemědělské části pobřeží.. Projížděl jsem mezi krávami a koňmi… to vše  na loukách padajících do moře… Až k nevíře. No po desíti kilometrech bylo vše opět k „víře“, neboť chyběl další most… Objížďka 25 km po šotolinové cestě. Tentokráte již nebylo zbytí a musel jsem vzít v potaz objížďku… Proklínal jsem kanadský systém značení. Byla to třetí objížďka za den… myslím, že šlo o rekord. Místní šéf cest je asi „mostofil“ a prostě se rozhodnul dát všechny mosty do pucu.. na úkor mne! Dokázal jsem poté dojet jen do vesnice Pugawash a ulehnout na místní hřiště, očumován zraky mileneckých patnáctiletých dvojic až trojic.. irského vyznání, které se chodí na školní hřiště držet za ruce…

více info o cestě na www.canadabike.cz