…celé cesty na mne počkalo do půl třetí ráno. Probudil mne svit dálkových reflektorů do stanu a puštěná hudba .. Vše na chviličku ustalo, no cítil jsem, že srdce mi bije na poplach a tělo se začalo chystat na útok divokých prasat ..
Pavel Kadlíček
Možná jsem na chvíli myslel, že je po všem a že šlo o trapnou srandu, když tu jsem slyšel řev motoru, auto zůstalo stát před stanem a já věděl, že je zle .. Než jsem stačil cokoliv udělat, začaly na stan lítat světlice vystřelované z auta. Žasnu nad stanovou plachtou firmy Jurek, že se světlice pokaždé svezla po plachtovině a odpálila se až v lese .. Stačila jedna jediná do stanu a bylo zle. I když, zle již bylo .. Okamžitě jsem vyhlásil nejvyšší pohotovost, která zněla – bojuj, nebo vyřež v podlaze díru a zahrab se do země .. V tom auto z ničeho nic prohráblo a odjelo. Pomalu jsem vylezl ze stanu, všude vládla tma, ve vzduchu smrděl oheň ..
Bylo těžké tomu uvěřit – když tu se ve tmě objevily reflektory znovu a na vše bylo pozdě. Bylo mi jasné, že tentokráte si jdou najisto pro moje věci. Začaly opět létat světlice a ohnivé gejzíry, no tentokráte za cílem trefit mne a odehnat mne tak od stanu. Jedna ze světlic stála, přísahám bohu, v mžiku před mým obličejem a na poslední chvíli uhnula, až jsem cítil spálené vlasy .. v té parádě jsem si všimnul osazenstva auta. Bylo plné zfetovaných – pravděpodobně portorikánců – a celá ta situace vypadala jako z nechutného amerického filmu. Věděl jsem, že jde do tuhého a že na takovouhle přesilu nemám … byla jediná šance, snažit se je uhnat během – v tom jsem se viděl nejsilnější – no oni zajisté běhat nechtěli a já nechtěl opustit svoje věci. Vlastně jsem jen stál a čekal, co přijde .. Když tu najednou pomalu projíždělo auto – oni nečekali a v mžiku byli pryč – a já děkuji bohu a onomu tajnému řidiči v projíždějícím autě za pokračování své cesty .. Bylo ovšem nutné okamžitě zmizet, než se vrátí s nakoupenou municí ..
Tak rychle jsem ještě stan nebalil. Vše mi padalo do bahna i do rosy, věci se pletly, na zem jsem přichystal otevřený nůž i s vývrtkou, bo nikdy nevíš, čeho bude třeba..a prosil jsem čas i jitřenku, ať započne svítání – jako bych věřil, že svítání odežene strach. Ve chvíli, kdy bylo kolo připravené v rekordním čase, zbývalo nasednou a odjet – no kolo bylo zamčené a klíče nevisely na svém místě .. Teď se té situaci směju, no v té chvíli jsem neměl daleko k pláči a sebe podřezání zároveň. Klíče pravděpodobně zůstaly uvnitř sbaleného stanu, což znamenalo vše opět sundat a začít od začátku .. Nebudu rozepisovat tu bezradnost, když ve stanu klíče nebyly, v brašnách také ne … a já pořád hledal a hledal. Pomalu se rozednívalo a přiběhli první persony kvůli rannímu běhu v parku, první důchodci s kávou posedávali před šestou ranní na lavičkách … a já pořád hledal. Už mne nehnal strach, věděl jsem, že je po všem..no hnala mne zuřivost. Možná, že bych i přemluvil ony pitomé portorikánce ku spolupráci – dám vám všechny peníze a foťák .. i tu GPS si vezměte – no pomožte mi hledat klíče! V šest ranního času jsem klíče našel v záhlavníku svého spacáku. Naprosto znechucený jsem pak odjel k benzínové pumpě, dal si café a díval se, jak se okolí probouzí. Klepal jsem se ještě pořád strachem, zimou absolutním vyčerpáním. Sám sobě jsem smrděl potem a bylo mi opravdu všelijak. Tyhle situace se prostě stávají, no já myslel, že se v nich již vyznám a že je dokážu eliminovat. Takovéhle situace dokážou zkazit dojem z cestování na dlouhou dobu .. no člověk si za ně může většinou sám.
Popíjel jsem café a musel v hlavě přehodnotit stav prohry – na stav výhry. Vždyť se nic nestalo! Nic mi nevzali! Přežil jsem to! Co kdyby přišli do stanu najisto! .. Je to pryč, jediným světlým bodem zůstalo, že na cestu do 15 km vzdáleného Quebecu jsem byl vzorně připraven již v šest ráno .. Sjížděl jsem tedy pomalu k Pont de Quebec a veškeré chmury zaháněl pohledem na gigantický most přes řeku, stojící v ranní mlze … Bylo to omračující. Nikterak jsem nehnal a do města jsem dorazil kolem deváté – což bylo akorát, abych nebyl zadupán davem turistů. Krása města byla nesmírná…možná je „nesmírná“ slabé slovo. Město je ryze evropsky působící…spíše taková malá Paříž a člověk se věru ztrácí v záplavě kaváren, uliček a úžasných obchůdků. Ve chvíli, kdy stanul jsem v hořejší části města na vyhlídkové terase a měl jako na dlani řeku Sv. Vavřince a zároveň Chateau Frontenac – bylo dobojováno o titul „nejkrásnějšího města Kanady“. Samotné Chateau Frontenac, neboli nejfotografovanější budova Kanady je natolik velkolepé, že jsem mu věnoval 65 fotek, ze kterých jsem raději 60 umazal posléze. Kolem třetí hodiny polední měl jsem města již plné zuby. Usednul jsem do kavárny „U dvou prasátek“ a úzkostlivě sledoval další a další autobusy turistů, valící se do Starého města. Bylo mi z toho najednou špatně a příčinou byla nejspíše poslední noc. Ani jsem nedopil kávu – což stává se výjimečně – a opustil jsem obě prasátka, abych vjel na trajekt, který mne odvezl na druhou stranu řeky, neboli na druhou stranu civilizace. Tam jsem ulehnul do trávy, vybalil mokré věci i stan, dopil poslední doušky kvalitního krabicového italského patoku a s výhledem na vzdálený Quebec rozhodnul se alespoň na chviličku zavřít oči.
Skoro by to šlo, kdyby si mne nevyhlédnul místní hošík, který si ku mně přisednul a na svůj věd cca 5 let mi pokládal chytré otázky typu „Co to děláš? Ty to sušíš? Ty tu budeš spát? Kam jedeš?...“ měl jsem pořád zavřené oči, no otevřenou mysl, která mi jasně říkala „zab ho!“.. Mohl jsem ho nabalit do brašny a vypustit ho o sto kilometrů dál, možná by i matka byla vděčná.
Vyrazil jsem poté po cestě 132 vstříc zážitkům a vstříc poloostrovu Gaspe. Krajina se neskutečně změnila a já musím znovu sám pro sebe zdůraznit, že tápu jako na začátku. Žádná provincie neměla dosud takové zvláštní kouzlo a nikde mne nečekalo tolik změn jako tady. Lidé začali být zničehonic chladnější, nebylo možné najít jediný větší obchod, vše bylo neskutečně drahé .. až jednonásobně oproti zbytku Kanady, nikdo neměl ani snahu mi pomáhat .. Opravdová Francie za mořem. Ovšem krajina, domy, okolí a vůbec – vše co se rozprostíralo až do dálky – pastva pro oči. Nesmírná krása. Celou cestu mi dělal největší problém internet a absence knihoven. I v tomhle dokázal být Quebec jiný. Horko těžko jsem narazil na jediné internet café v malé rybářské vesnici – no tam mi pán naúčtoval 5 dolarů za hodinu, ovšem opravdové presso k tomu – což už se zdálo rozumné. Nikoliv však pak, když jsem chtěl další hodinu, tak mi suše oznámil, že mám nárok jen na hodinu. Zkusil jsem mu vysvětlit, že jsme v internet café sami a že tím pádem nikoho neblokuju a hodinu si připlatím – no pán řekl „pravidla jsou pravidla“. Tak tomu říkám tržní myšlení! K večeru jsem ulehnul v přístavu vesnice Berthier a jal se bědovat nad osudem, neboli nad nákupem, který jsem učinil ve vesnici. Za třináct dolarů koupil jsem bagetu, jogurt, jablko, konzervu s tuňákem a pivo .. I všimnul si mého pláče rybář a po dlouhé době si se mnou někdo vykládal o mém osudu a cestě. Smál se mé prázdné igelitové tašce a jen suše dodal „tady začíná chudý kraj a lidi nepotřebují ani internet ani velké obchody, musíš si zvyknout..“ a poplácal mne po zádech na znamení porozumění. Přístav byl jako stvořený ku spaní a tím pádem k dohnání spánku ze včerejší krušné noci. Tráva byla jako peřina a výhled na protější hory…to se snad ani nedá popsat. Ještě v jedenáct večer sednul jsem si s pivem na okraj hráze a díval se, kterak v Lauretánských horách za řekou Sv. Vavřince zuří bouřka ... Bylo to divadlo, na které se nezapomíná a dalo mi zapomenout na strasti včerejší noci. Snad na vždy..
více info o cestě na www.canadabike.cz
