…neboť potřebuji urazit skoro stokilometrovou trasu do městečka Princeville, abych zastihnul někoho ve firmě Godin před obědem. Jak totiž známo – francouzský kanaďan je v době oběda k nesehnání, tudíž před… nebo nikdy. Po noční vichřici bylo přímo podzimní ráno a cesta do Viktorieville padalo do mlhy.
Pavel Kadlíček
Viktoriaville bylo město nesmírně důležité, neboť ním procházela cyklostezka vedoucí z Montrealu do Quebecu, přes můj Princeville…a o její důležitosti svědčil i fakt, že jsem na stezce objevil sprchy pro cyklisty…možná ještě jednou „sprchy pro cyklisty!!!“ já viděl sprchu po dvou dnech, tudíž to byla sprcha spíše pro cyklistu,…a tímto se omlouvám všem ostatním za naprosté zkolabování teplé vody…, no já prostě ze sebe jinak tu mastnotu nedostanu!! Stezka směr Quebec route verte n.1 vede naprosto rovně – jako když střelí. Jde v podstatě o zrušenou železniční kolej a naštěstí tam nenechali pražce. To že je rovná má své výhody – nemusíte přemýšlet a brzdit, no to že je to bývalá železnice má zase nevýhody, že vede zcela mimo vesnice a ještě k tomu porostem. Po padesáti kilometrech se propadnete do naprosté nudy. No já se nenudil, neboť jsem si v hlavě představoval, kterak mne přivítá samotný strůjce mé kytary – Mr. Godin. Dojel jsem v myšlenkách dokonce tak daleko, že spolu sedíme u oběda, který on zaplatí a debatujeme o vlivu procesoru na barevnost hudby..a pak si dlouze máváme…a on křičí „neodjížděj, prosíííím…“ a já volám „bohužel musíím, ale přijeď příští léto – zajedeme na Bystřičku a opečeme si candáta“. Tak asi s tímhle balastem v hlavě dorazil jsem do Princville. Po malé chvíli objevil jsem továrnu Guitabag a jal se nahánět někoho, kdo by mne nasměroval na fabrik Godin – když tu se otevřely dveře a vylezl někdo, kdo byl Robertu Godinovi extrémně podobný a mně došlo, že tohle nebude nikdo jiný než jeho syn Patrick. Přihnal se ke mně s úsměvem člověka, který má před obědem a náležitě se mi začal věnovat. Prý mne čekal od pondělka, taťka se omlouvá neboť je pracovně mimo, slíbená trička zapomněl doma a bohužel mu přijeli známí z Australie a tudíž se mi nemůže věnovat. No fotku s kolem si před odjezdem neodpustil, překvapil mne svoji znalosti Brna a ještě více mne překvapil znalosti jejich výrobku, neboť jen jsem mu ukázal fotky z koncertu, okamžitě vědět typ, stáří i hodnotu kytary…jo pane odborník. Asi se u Godinu dávali dětem mleté kytary s cukrem. Partick mne předal manažerovi, aby zajistil hladký průběh návštěvy a odjel do tramtárie…Nevadí, nevadí…můj sen začal vstupem do haly č.1. nebudu se tu rozepisovat o výrobě kytar, no bylo mi umožněno všechno osahat – kromě pracovnic, všechno vyfotit, očichat a utvrdit se v tom, že vše je děláno na koleně a ručně. A pozor – i u Godina mají pracovníci píchačky a přestávka je 15 minut a půl hodiny na oběd…Zrůůůůůdnééé!! Já se samo sebou po prohlídce rozhodnul, že neodejdu, dokud neukořistím cokoliv s logem Godin. Manažer projevil úžasnou náklonnost a než aby si nechal mnou rozkrást fabriku – nechal pro mne donést celý krk kytary 5.th evenue i s logem Godin. Vypadalo to exkluzivně, no celý krk se na kolo prostě nevešel, což pochopili okamžitě a krk k mé hrůze rozřezali na pouhou „hlavu a jeden pražec“ – krásný suvenýr, no teď je mi to líto, neboť když už vezu opici – krk bych zaručeně na kolo nějak dostal Třeba izolepou na záda jako páteřní pár. Návštěva, kvůli které jsem se odchýlil z trasy na dva dny, byla u konce a já si až večer uvědomil, jak důležitý sen jsem si splnil.Byť jsem nedostal onen oběd a nikdo nevolal, ať přijedu zase…prošel jsem přeci exkurzí v jedné z firem firmy Godin. Kdo se tím může pochlubit! Sakra, to zní, jako že co si umanu – toho dosáhnu,…no není to vždycky pravda. Vydal jsem se tedy zpět na stezku a pomalu ale jistě se blížil ku městu Quebec, o kterém všichni shodně tvrdí, že se jedná o americký klenot a vlastně jediné město zapsané do fondu UNESCO. Bylo tedy nač se těšit, no příjezd do ohromného Quebecu jsem se rozhodnul nechat až na ráno. Nerady bych spal v obrovském městě a nechal se tam zmítat bouřkou, která se velice rychle blížila. Dokonce tak rychle, že jsem stačil přijet k prvnímu otevřenému obchodu a vjet s kolem až dovnitř – k radosti personálu, neboť to co se dělo venku bylo k nevíře! Mám pocit, že provincie Quebec má patent na bouřky a v okolí města zkušebnu. Tolik hromobití jsem ještě neslyšel….a před obchodem jsem vyčapěl skoro důlek. Když bylo lehce po všem – zajel jsem na travnatou louku při ústí stezky a naprosto nerušeně ulehnul jsem na mokrou louku do mokrého stanu, pojedl mokrý chleba a zapíjel to krabicovým suchým vínem. Kolem půlnoci přijela na kole místní policie a popřála mi dobrou noc a krásné sny – no nezapomenula dodat „žádný alkohol“!! No joooo…..
více info o cestě na www.canadabike.cz
