nádhery je sice na rozdávání, provizorní batoh mi zcela masakruje tělo a nedostatek jídla ničí prožitky. I přes ono rychlé rozhodnutí a ukončení – trvalo mi půl dne, než jsem dorazil do první osady. Pak jen stačilo vztyčit palec a zastavilo první auto.
Pavel Kadlíček
Takhle to tu chodí. Ušel jsem přes šedesát kilometrů za tři dny, byl jsem úplně zhuntovaný a nepotkal jsem živou duši… Mé první kroky tudíž vedly do hospody na ochutnání oné místní tresky – což jsem bral jako odměnu za podstoupenou útrapu! Jelikož to bylo opět ve městečku Bay Bulls, kde se vědělo, že jsem ten pošuk na kole – majitel restaurace mi nandal dvounásobnou porci a já myslel, že prasknu z přežrání. Mám pocit, že na tuhle porci padla zásoba ryb na jeden měsíc… I když to jsem přehnal. Hlad má velké oči.
Osedlal jsem poté svého oře, abych v zápětí „sesedlal“, protože přišel první kopec… Nic už mě nemohlo zastavit. Přede mnou zůstala poslední meta – Cape Spear, nebo-li nejvýchodnější bod Ameriky. Stát na Cape Spear je vlastně stejné, jako dojet do cílového St. John´s, neboť je to opravdu na dohled. Mým přáním bylo, na Cape Spear nocovat a za časného rána poté dorazit do města. Věděl jsem ovšem, že nebude to lehké, jelikož Cape Spear je Národní památka v kompletní péči ochránců přírody, tudíž vrtění se ve stanu nebylo na denním pořádku… Ostatně je to asi stejné, jako si postavit stan na Hradčanech. A to jsem ještě nevěděl dvě věci. Že kopce vedoucí na samotný mys budou z kategorie „závratných“ a že mlha, která se dostavila během šesti minut, bude vystřídána deštěm a mrholením. Seděl jsem tedy pod jedinou stříškou místního WC a nechával se oplakávat kolemjdoucími turisty v pláštěnkách.
Noc byla jasná – průser. Přesto se na mě usmálo štěstí a jeden z taxikářů mi poradil, že ve spodní části ochozu je od druhé světové války obří bunkr ze střechou a že spát se dá jisto jistě tam. Šel jsem tedy po tmě a zároveň i po čichu. Bunkr totiž nesloužil pouze jako památník, nýbrž taky jako toaleta. Bohužel, nebylo jiného východiska a já postavil stan na jediném prochcaném – v tu chvíli suchém místě. V betonovém bunkru na betonové podlaze, za burácení vichru, lijáku, mlze a smradu z močoviny. Noc před finálovým dnem – jako vystřižená z hororu. I v takové slotě se vyrojila kolem třetí ráno banda pitomců, která se rozhodla udělat si z mého stanu terč pro vtipy a dobrou hodinu na mě pokřikovali… Jen jsem ležel a svíral v ruce nůž. Zbylo mi ještě dost chleba na hostinu o třech vykuchaných chodech!
