Kanadou na kole - 104. den - Loučím se Holyroodem…

… prudkým stoupáním na transkanadskou dálnici. Od půlky kopce jsem se zaměřil na potůček neurčité barvy a kapaliny směřující z kopce dolů… Tlačení kola mi zabralo dost času vytvářet teorie o vzniku toho potůčku. Veškeré teorie byly zcela liché.

Pavel Kadlíček

Na kopci požíral chrastí los velký jako obrnění transporter a bylo zcela jasně patrně, že potůček vedl od něj… Los si prostě ulevil a uprostřed cesty se vyprázdnil – do sucha. Já bych spíše konstatoval, že vypustil vanu či bojler, protože jestliže dokáže jeho moč dotéci z dálnice skoro do Holyrodu na náměstí – nechci vidět, co los dokáže, když se vyprazdňuje kompletně.

Poblíž nájezdu na dálnici stál kemp a já dostal chuť na kávu. Paní majitelka mi podala kávu ve svém hrníčku, pozvala mě dál, udělali jsme oběd a vzpomínali, co je důležité přivézt z Newfoundlandu jako suvenýr. Někdo mi tu napsal, že Screech – jenže nenapsal, co to je. Paní majitelka mě tedy uvedla do obrazu, že Screech je rum a že je to opravdový zázrak. Myslím, že přes rum je tu zvukař Míša a že ten nejlépe potvrdí, co zázrak je a co je naopak patok. Důležité je prý dovézt klasické muffins koláče –  s newfoundlandskou příchutí a dále Cod – což jsem zjistil, že je treska. Treska je vůbec pro místní to, co pro nás kuře. Celá ekonomika a zrod ostrova stál a stojí na tresce. Nikde na světě ji nebylo tolik, jako v místních vodách. Když John Cabot psal dopis královně o svém objevu Nového světa, prý napsal „… hej královno, ten ostrov je samej šutr a to co je ve vodě z nás udělá boháče… koupíš si dva zámky a tři kočáry… je tu tolik tresek, že dokážou zastavit loď… nekecám.“ O treskách tu můžete mluvit hodiny a hodiny. Když v devadesátých letech začalo omezení lovů tresek – místní ekonomika se zhroutila a přes 50000 mladých lidí odešlo za prací do Alberty… Dodnes je tohle všechno patrné a já nechápu, jak mohla jedna ryba velká jako člověk pochroumat chod prosperujícího ostrova… Vrátím se k Cod, tedy tresce ve smyslu, že je důležitá pro odvoz domů a pro vyzkoušení v čase oběda.

Po tak názorné konzultaci jsem vyrazil směr Bay Bulls, ležící 50 km pod St. John´s. Měl jsem totiž poslední možnost zaplatit si výlet lodí na „čumendu“ velryb. Bay Bulls je epicentrum takovýchto výletů a já se na hodinu uhnízdil v přístavu, sledujíce, kterak to chodí. Bylo to prosté. Loď odvážela co tři hodiny mdlé turisty na moře a dovezla je rozjuchané a veselé, jako kdyby se vraceli ze Stodolní ulice. Příčinou bylo samozřejmě „velrybí představení“. Odjel jsem tedy do místního infocentra, abych se přeptal na ceny a doporučení.Odmítal jsem dát více jak 30 dolarů, neboť mám kamaráda, který ve vodě jako velryba vypadá… a je to zadarmo. Bohužel, veškeré třicetidolarové „cestovky“ měly po sezóně a tak zůstala jediná – ona místní, šedesátidolarová atrakce. Dal jsem si hodinu na rozmyšlenou a poté zvolil plán B.

Vydám se pěšky po pobřeží na oční lov velryb. Bay Bulls bylo k tomuto účelu nejvýhodnější, neboť ním procházela úžasná stezka East Coas Trail, lemující pobřeží v délce 500 km. V infocetru mi můj plán schválili, pochválili, potvrdili, že je možné velryby vidět ze stezky a nabídli i nocleh pro kolo uvnitř infocentra. Nakoupil jsem tedy jídlo a s provizorním batohem a bez mapy vyrazil na neskutečně malebnou a náročnou stezku. Jestliže jsem byl do této chvíle vyčerpán tlačením kola, tak teď jsem doslova „padal na hubu“ z převýšení a ze značení celé trasy. Bylo až zázračné, že jsem večer našel místo metr na metr v oné divočině pro můj stan. Spal jsem na čistém kamení, za burácení oceánu, naprosto odříznutý od civilizace… když jsem v noci vyšel před stan z důvodu podivných zvuků – naskytnul se mi pohled jako z pohledu. Plný měsíc osvětloval burácející oceán, všude hvězdy… bože, na tuhle scénu asi nezapomenu. Prosím vytesat do náhrobku.