Kanadou na kole - 102. den - Není to až tak strašné...

… tím mám na mysli pěško-kolo šlapání. Řidiči na mě troubí, což oceňuji… Alespoň tedy doufám, že je to na znamení obdivu a ne za znamení, že jsem debil, co zavazí na cestě.

Pavel Kadlíček

Já totiž musím vypadat komicky již z dálky, protože utáhnout tuhle šedesátikilovou mrchu do kopce znamená jediné – tlačit ji tak, jakoby z boku a kolo položit na sebe – také jakoby z boku. Vypadá to složitě,, automaticky je to jediné, jak dostat kolo do kopce… Tudíž již z dálky musím vypadat jako UFO a ještě pod parou, neboť se klátím zleva doprava. Mám taky metodu, že kopec nahoru je kratší než kopec dolů, alespoň pro mě. Kopec nahoru má většinou třeba dva kilometry, pak se láme a ten předěl má skoro kilometr a pak to valí dolů ty dva kilometry… a když se nedívám před sebe, ale tam někam mezi řidítka a přední kolo… tak nevidím ten opětovný zlom směr vzhůru a nohy automaticky šlapou jako o závod a tím vyjedu další čtvrtku toho blbýho kopce. Je to sice metoda podivná – ale účinná a já tak mám možnost vybojovat 80 km za den. Přesto jsem se musel zastavit na tři hodiny u úžasného jezera, kde jsem se dával z té mašinerie dohromady. Tlačit kolo znamená „fest smrsdět“. Tudíž jsem se odhradil v křišťálové vodě, vypral všechny věci a usušil je na slunci. Myslím že projíždějící řidiči měli pocit, že vidí poprvé v životě Rumuna a ještě v akci.