… tím myslím, že to bude přeskákané ve dnech a pořadí, nikoliv, že bych tím myslel lyžařský botek alias „přeskáček. Vracím se o celý ten bezinternetový týden zpět, neboť některé z vás zajisté zajímá, jak se přihodí, že se člověk opře do pedálů a pojednou v kole hrkne, ve vrbě frkne, na hladině se udělají kola a vynoří se „problémek“.
Pavel Kadlíček
Přitom vše vypadalo tak idylicky. Prožil jsem úžasnou noc – díky omladině vesnice Plate Cove, která mě našla bezradného uprostřed vesnice a rozhodla se, že mě – ubohému cizákovi – ukáže své nejlepší místo pro pořádání párty. Samo sebou, každá vesnice takové místo má – málokteré se může rovnat s „party placem“ v Plate Cove. Výhled přímo na oceán, potok s azurovou vodou, bouda i s gaučem… to vše mi bylo k dispozici i s přáním dobré noci.
Ráno vypadalo taktéž jedničkově a já nabíral přes kopce směr hlavní cesta. Když tu se najednou vynořil kopec „sedmnácitprocenťák“. Ne, že by to bylo něco až tak výjimečného v téhle oblasti… záhadné erupční vlny uvnitř kopce se zvlnily… a prasknul mi řetěz. Už jsem tu jednou popisoval, že zásadou prasklého řetězu v čase našlápnutí je jistota, že se vám protočí šlapky a jedna z nich se vám jisto jistě zaryje do lýtka… V takové chvíli jsou povoleny všechny nadávky světa. Nenechal jsem se rozhodit a zacouval dolů pod kopec. Samotná oprava řetězu trvala cca deset minut na sluníčku, tudíž normální špek. Uprostřed kopce jsem zaslechnul známý zvuk, ozvala se rána a já dostal do lýtka novou perdu. Tentokrát jsem výlev nadávek zakončil mohutným k…aaaaa. Zacouval jsem tedy na servisní místo podruhé a oprava trvala pět minu… Uprostřed kopce jsem pro jistotu očima kontroloval vše potřebné a chránil si lýtko… a najednou… To snad popsat ani nejde… Ten zvuk, ta rána, ta situace… přehazovačka zamotaná v kole, řetěz na polovic, špice zadního kola v pánu… A můj výraz? Nepopsatelno… Bylo mi jasné, že cesta je u konce. Vrátil jsem se zpět na místo předešlých oprav a sčítal škody… Důstojné bylo alespoň to, že šlo o místo, které bylo pomníkem pro válečné veterány – tudíž jsem se na onom místě cítil patřičně dobře.
Přehazovačka byla zcela zlomená na tři části, špice se podařilo jaksi taksi vyměnit a řetěz spojit old fasion způsobem, s jakým jezdila moje babička čtyřicet let do konzumu pro chleba – a vždy dojela. Zvolil jsem způsob nejtěžšího převodu a ihned v prvním kopci jsem pochopil, kterak to bude těžké. Dokodrcal jsem se do prvního infocentra, kde mi maximálně vyšli vstříc a zavolali do jediného obchodu na mé trase. Zcela se ukázala moje dokonalá znalost angličtiny, neboť ON na druhé straně se snažil ze mě vymámit, co že je špatně a JÁ jsem se mu snažil odpovídat… po nějaké době ON usoudil, že mi nemůže pomoci, neboť požadovanou věc nemá a zavěsil… Za minutu volal vítězoslavně zpět, že má přesně to, co potřebuju a že to obstaral přes kamaráda… Do jeho krámu to bylo rovných 30 km, což jsem stihnul za rovné tři hodiny – takže slušný pěší výkon. ON byl štěstím bez sebe, že mě viděl a okamžitě mi ukazoval, co sehnal – abych okamžitě pochopil, že moje angličtina utrpěla další porážku. On měl pro mě měnič rychlosti, co je na řídítkách… a já požadoval přehazovačku. Společně jsme kroutili hlavou – každý tou svojí – a resumé bylo – dojdi to pěšky… je to kousek.
Tímto začala moje třísetkilometrová anabáze pochodu směr „cíl“. Celou dobu jsem přemítal, kde se stala chyba a bylo to jasné. Zapomněl jsem totiž kolu oznámit, že jsem prodloužil odlet a kolo tudíž vše načasovalo správně – chyba byla v mé neinformovanosti vůči kolu… Omluvil jsem se tedy a pro příště se budu s kolem dělit o veškeré informace důležité pro cestu i za cestu… a teď vzhůru pěším pochodem směr „východ“.
