Jižní Amerikou na kole - 9. den - Posádka byla ráno na nohou ..

.. již v sedm což mi vyhovovalo. Čekala mne extrémní etapa do vesnice Sabaya. Kluci mne ale nechtěli pustit bez snídaně, což já chtěl ale zase s radosti oželet, neboť můj bágl ukrýval potraviny, po jakých by se ti kluci a asi utloukli. No než sem se nadál, byla přede mnou placka a z kýble mi přišli nalít meltu. Procedil sem to přes zuby a jal se hledat vodu. Nikde sem ale nemohl nic najít, když přišel jeden z uniformovaných a odkryl betonový poklop a v něm něco, co připomínalo vodu v dobách evoluce. nebylo zbytí, než jít pro filtr a přefiltrovat zásobu vody do cykloflašek. Armáda se na to přišla podívat a byli naprosto ohromení. V jejich očích sem viděl, že má-li cyklista takové vybavení, jakou mají asi u nich doma armádu? Rozhodně bylo vidět, že sem v jejich očích stoupnul. A to kdybych ještě vytáhl benzínový vařič, udělal jim tuňáka...aspiroval bych na seržanta.

Vyrazil sem tedy do absolutně modrého rána, které se záhy změnilo v poledne. Poprvé sem na otevřených pláních viděl divoké lamy - tuším Guanaco, místní pštrosy a po skalách se předváděly rychlonohé Viscache. Cesta vedla nekonečnou planinou, chvílemi sjízdná, chvílemi jen a jen roleta. Jako prověření vlastnosti kola a nosičů, nemůže být nic lepšího, nebo horšího, než roleta. Z čeho ty hrby na cestě vznikají netuším. Zničehonic se do toho vlítne a nedá se to zastavit.... třepete se jako při zimnici a modlíte se ať nic neupadne. Začal sem mít taktéž problémy s pískem. Ten se zjevoval náhle a bez vyzvání. Občas sem potkal někoho na pastvě a prohodil pár slov. Byl jsem pro místní jako zjevení a nechybělo aby se křižovali. Většinou jsou všichni extrémně přátelští. Nejvíce třeba tři čupr chlapi, kteří namne z hliněného domku volali ať se vrátím, neb se na mne chtěli podívat a záhy se vyfotit. Začali mne hladit po vousech a plácali mne po zádech "čekó, čekoslovakia", což by mi nevadilo natolik, kdyby jim na zemí nechroptěla z půlky stažena lama a oni nebyli celí od krve...včetně mne.

Jiný kraj, jiný mrav. Z důvodů úspory času, zkusil sem mrtvou cestu, kterých jsou zde stovky a vydal se na vlastní instinkt napříč plání. Po hodině jsem se začal topit v písku. Bylo to k uzoufaní. Po dvacíti kilometrech mi začala docházet voda, GPS si neveděla rady a já cítil že sem v koncích. Cesta vždy byla sjízdná na 2 kilometry, ovšem pak přišla písečná duna. Přetlačit kolo přes písek bylo k pláči. Naštěstí jsem si vzpomněl na jednu rád, že je lepší tlačit kolo tam, kde jestě nikdo nejel. Stejně se to dělá i ve sněhu. Povrch je daleko tvrdší a unese tu váhu daleko snáz. Díky tomuhle zjištění se mi povedlo vyprostit z nejhoršího. Přesto sem měl do cíle ještě 30km. Naštěstí mne cesta přivedla k brodu a já mohl doplnit vodu, což v těchto podmínkách znamená "bože, já neumřu". V zápětí přijelo k brodu auto a všichni vyskákali a začali auto mydlit. Což bylo ekologicky v těchto místech fajn, no bylo to po proudu kde já filtroval svoji vodu. Hlavní ovšem bylo, že bylo koho se zeptat na cestu, neboť jsem byl opravdu v koncích. Rodina mi ochotně ukázala směr a já se mohl absolutně vyčerpány dokodrcat do vesnice Sabaya. Musel to být bůh, kdo seslal to špinavé auto. Potkal sem všeho všudy přes den tři lidí a pak na absolutně slepé cestě uprostřed planiny spadne seshora špinavý Land Rover aby mi ukázal cestu. Zázrak.. V Sabaya jsem našel jedině ubytování, u místní hospodářky nakoupil vejce, tuňáka a cibuli a na dvorku počal kuchtit. Děda přišel okukovat a pořád mne objímal, což je sice fajn zvyk, pokud nemáte na ramenou puchýře velikosti pětikoruny, že které při zmačknutí vyteče obsah lahvičky na alpu. Slunko je sviňa! Snažil sem se poté jakkoliv sprovoznit signál na telefonu. Všichni místní jen a jen kroutili hlavou, až se najednou jeden uvolil a podal mi jeho telefon. Prý si mohu klidně napsat zprávu domů, že mi rozumí v jaké sem situaci. Napsal sem tedy obyčejnou uklidňující zprávu, že jsem v pořádku a plácnul ho na srozuměnou, že dobří lidé nevymřeli. On mne taky plácnul a řekl "dvacet bolivianu". měl sem chuť praštit ho do bolivijského obličeje, ale jelikož měl jen jediný zub vepředu, bylo mi jasné, že život si s ním pohrál. Snad tedy zpráva došla a uklidnila všechny v rodině.

více foto zde