Jižní Amerikou na kole - 8. den - Nemohl jsem dočkat a dospat rána

.. cloumala se mnou šílená nervozita. Jsem druhý den bez signálů, nemám žádné zprávy z domova, nikoho to tady nezajímá... a proč by taky mělo? A do toho je mi jasné, že dnes ráno odbočím na prašné cesty a to bude absolutní utrum. Jediné, co mne jaksi drží při životě je jistota GPS lokátoru, který mi zakoupil na cestu Rosťa a díky kterému alespoň mohu každý večer posílat přes satelit svoji pozici, což snad přináší domů trochu uklidnění. Nakoupil jsem tedy věci do foroty, nějaké sušenky, mléko a vodu. Voda, co stála včera 6bol, stála dnes ráno 11bol... ekonomika v těchto místech lítá nahoru dolů a cena je spíše výsledkem dobrého se vyspání, nebo klidu v rodině majitele obchodu. Před hranicí sem tedy najel na odbočku do pekel, ze které nebylo cesty zpět.

Po desíti kilometrech mi bylo jasné, kde že to sem. V pěkně řítí! Hora Sajama mne sledovala po celý den a já se snažil porvat se s kamením, vodním rájem a pískem. Rozloha toho kraje byla příšerná. Z civilizované cesty vše vypadalo trošku idilicky, ale na polních cestách a závislý jen a jen na navigaci se vše jevilo na provaz. Naštěstí byl vítr při mne. Slunce v této výšce svítí úplně jinak a bylo by šílenství sundat brýle, nedejbože tričko s dlouhým rukávem. Zkusil sem to na hodinu a jsem samy puchýř a skoro sem oslepnul. Byť byla teplota přes den něco k 18C, stejně Vás to uprančí jako biftek.

Moji hlavní štací, byla vesnice Macaya. Už už to vypadalo, že těch 40km tak nějak slupnu v dobrém čase, ale tu náhle přišlé dobrý přítel z pekel-vichr z hor. Je s úžasem, že když si pomyslíte že "nefouká", tak do minuty začne... a když si zavrníte, kterak vám fučí do zad, tak se vše v mžiku otočí a flustá vám to do tváře. Opakoval se tedy příběh předešlého dne, 100metrů chůze a tlačeni a 200metrů pokusu na kole. I tak se dají ujet desítky kilometrů. Člověk svým způsobem propadne tomu, že tak to má být. Čemu jinému by taky měl propadnout? Nikde nikdo není, komu bych mohl alespoň lištit, nebo poznadávat..... a tak nadávám sobě. Vesnice Macaya byla tak ošidná díra, že sem v ní pouze snědl jogurt a kelímek věnoval místním dětem na hraní, což přijali s nadšením.

Kolem Laguny Macaya plně plameňáků sem dorazil k ledové řece Lauca a snažil se nevymáchat vše potřebné při přenášení kola. Hledat vtechto končinách něco jako most, je k pousmání. Mým jediným společníkem na trase jsou lamy. Jsou všude a drží se v přijatelné vzdálenosti. Smrdí zvláštním puchem, což já po čtyřech dnech taky, tudíž o sobě víme na hony daleko. Dalším místem na trase měla být Tunapa, ale já nevěřil, že bych to dal. Vítr nabíral na obrátkách a všude vůkol jen planiny a smrad z lam a že mne. Na podvečer se tedy našel na GPS osadu Julo. Doplazil sem se z posledních sil, abych zjistil, že tam není ani obchod, ani voda...o zbytku se nemá cenu rozepisovat.

Jelikož je v každé osadě povinná vojenská posádka z důvodů možného napadení ze sousední Chile- což je úsměvné - zkusil sem na radu místního polnohospodáře požádat o nocleh tam. Bylo mi ovšem rukama nohama vysvětleno, že to nejde. Ukázali mi ale malý domek za vesnici, kde prý mohu přespat. Vítr nabral takové intenzity, včetně mrazu, že seděl sem v tom domku bez vícero oken, plném písku a hodinu se snažil najít něco, čím bych okna utěsnil, jinak bych byl ráno pod pískem jako faraón. Nemáte li ale po ruce Hornbach, jste namydlení. Zkusil sem tedy druhou šanci a jal se optat vojáků znovu. Šli pro velitele a ten souhlasil a prý mi dokonce dají postel. Pln štěstí opustil sem tedy písečnou noru a po chvíli vniknul do vojenského prostředí. Nevím ovšem, zda nebylo lepší zůstat v té osamělé boudě. Nebudu se rozepisovat o bolivijské armádě, ale musím smeknout z životních podmínek těch kluků. Přežít rok v něčem takovém, je na okamžitě povýšení na generála. Absolutní všivárna. Dvacet kluků v jedné místnosti na pryčnách z desek, přikrytí dekama, místo oken většinou igelit a jediná zásuvka u které se střídá dvacet nabíječek na telefon. Chtěl sem do sprch, ovšem ty neexistovaly, když mi ukázaly odkryté latríny plné po okraj, vtáhnul sem obsah svého těla do horních páteř. Byla mi nabídnuta večeře, tudíž se se nachystal. Přinesli mi rýžovou placku a meltu v otřískaném hrnku. Dali mi i polévku, bohužel jsme měli všichni jedinou společnou misku, nebo spíše poklicí od auta...ale šmakovalo nám všem. Těžko popisovat jak se spalo s celou posádkou čekající útok zvenči. Kazdou hodinu šel někdo do služby a tak sem jen klimbal, ovšem při tom hurikánu venku a mrazu, jsem byl rád za cokoliv.....cokoliv?

více foto zde