Jižní Amerikou na kole - 6. den - První noc mimo hlavní město ..

je za mnou .. Putucamaya, slouží jako křižovatka a tudíž to tady žije již ráno. Hotel byl plný řidičů kamiónů, kteří asi mají ve zvyku vychrchlat a vypustit ze sebe všechno již úderem šesté ranní. Bohužel na jediný společný záchod. Pro svoji potřebu musel sem si záchod obskladat na devětkrát toaletním papírem a měl sem chuť přes klozet ještě přehodit prostěradlo s umělé říznutou dírou.

U mého kola v recepci stal již početný zástup obdivovatelů. Bohužel se ještě nevyznám dokonale v mimice, neboli nevím, kdo je obdivovatel a kdo by to kolo nejraději čmajznul. To obsluha hotelu - mladá to kočka, se s tím alespoň nepárala a rovnou mi řekla, jestli si může z kola ukrást hračku, kterou mi dala na cestu Amálka. Dokonce, vlastní pili našla v mém slovníku slovo "ukrást". Bylo to ještě dítě, tudíž se mi podařilo vyhandlovat krádež za společnou fotku. Nepochopím, proč se ale v téhle zemi nechtějí lidé fotit. Lonely Planet je ohodnotilo, jako plaché lidí s handicapem méněcennosti. Nevím, jestli se to pozná tak, že kdykoliv někoho požádám o pózu na focení, tak buď se jde převléknout, nebo začne pištět.

Čekala mne cesta do Curahuara de Carangas. Druhý den v sedle a druhý den po jedné z hlavních cest. Tato cesta-směr Chile , prý patří mezi nejlepší v Bolívii a já to mohu směle potvrdit. Provoz byl o polovinu menší než včera a že začátku šlo vše tak nějak hladce. Pojednou se přihnaly mraky a nastalo tóčo. Pan bůh seslal i kroupy a to ve výšce kol 4000 metrů krapet bolí... hlavně na duši. Po celou cestu to mažete liduprázdnou, dalekosáhlou krajinou, kde absolutně není kam se před tímto nadělením schovat, což přivádí k šílenství. Navíc, pasáci lam, prasat a jiné havěti berou na pastvu i své čtyřnohé kamarády a ti jakmile vidí frajera na kole, tak nastává souboj kdo z koho. Pasák si bere dva psy na pastvu, ale jeho hliněné obydlí hlídá v průměru dalších šest psů. Existuje pravděpodobně tajná spolupráce, že ti dva z pastvy co mne nedohnali to zázračné předají těm šesti a ti na mne již čekají na cestě. Je úžasné, jak se tělo dokáže vybičovat v těchto výškách k zrychlení, v pravačce mívám slzný plyn a nohama dokážu kopat ty bestie do vzteklých tlam a ještě při tom občas šlápnout. Co mne udivuje nejvíce, že se na tento hon obvykle přijde mrknout půl vesnice, aniž by někdo zařval třeba "Broků fuj, ...Alane, nech pana" Neee, oni budou čumět a řehnit se.

Na podvečer jsem došlapal do kraje rudých skal a archeologické zóny s nádhernými Chullpas, což jsou něco jako historická mauzolea pro mumifikované ostatky význačných lidí. Ani tahle podivnost ale nedokázala zakrýt fakt, že melu z posledního. Po sto kilometrech sem kolo spíše tlačil proti větru a odbočka do Curahuara k jedinému ubytování mne doslova zabila. 5km, co to je?... Moc, někdy fakt moc. Nějak sem to doklepal a uvelebil se v sympatickém ubytování. Dopřál sem si maso z lamy s rýží, pivo a café. Celá rodina se na mne přišla podívat a hospodář na mne civěl tak, jako bych mu tu lámu sežral. Dotazů na internet se společně zasmáli, dotazů na signál telefonu se smáli ještě více..Kdo se holt směje naposled, ten..... fakt nevím

více foto zde