Jižní Amerikou na kole - 34.den - Skoro bych zvolal..

"jupííí, konečně pošmourno na obloze", ale nechtěl jsem se rouhat, aby mne to nemrzelo. Faktem zůstává, že nebudilo mě slunce, ale ševel větru a ospalo. Mám rád to počasí před deštěm, kdy se dá šlapat a šlapat, neboť máte pocit, že něčemu ujíždíte. Jelikož jsem spal u cesty a jen křoví mě dělilo od nakukování řidičů, nebylo moc času se protahovat. Měl jsem celou noc na důležité rozhodnutí a ráno jsem při pojídání suchých vloček mohl vyřknout ortel.Balón a klaunsky klobouk zůstanou zde na místě. Byť mi to trhalo srdce, nešlo to jinak. Klobouk znatelně zabíral pohled na moji reflexní vestu a balón je prostě balón. Schválně mi řekněte, kam by jste dali balón, když jedete na kole? Vezl jsem ho týden v helmě místo mé hlavy, ale tentokrát jsem již helmu potřeboval. Snažil jsem se jej vyfouknout a dovézt Amálce,... ale nešlo to. Rozhodnutí tedy tvrdé, ale prakticky praktické! Jak vidno, jsem chlap, lovec a drsoň!Nechám klidně balón a klobouk na místě a nehnu brvou....uffff!

Za brzkého rána jsem tedy vyrazil odlehčen zbytečnostmi, směr první argentinské město Junin. Krajina mi měla co nabídnout. Nekonečné prostory od obzoru po obzor a pasoucí se všechno. Úmyslně jsem vyfotil několik náhrobků podél cest, byť to normálně nedělám...., ale ty jihoamerické mě naprosto šokují aranžérským umem. Naprosto každý, kdo se tady zabije v autě dostane jako dárek vyzděnou, nebo svařenou kapličku a do ní to, co měl nejraději. Absolutně pravidelně tam stojí flaška s pivem, nebo jiným chlastem, oblíbené oblečení mrtvého a jeho nejmilejší věci. Když nejsou prachy na kapličku, tak se mu udělá z plastových flašek, neboť ty přežijí všechno. Vše se pak načančá fáborkama a prapory všeho druhu a motem "Ježíš je náš pán" Halelujah!

Vítr měl možnost dělat si tu co chce, a dával mi na srozuměnou, kdo že bude dole v argentinské Patagonii pánem.. Došlapal jsem do Juninu za minutu dvanáct. Ne tedy na hodinách, ale v mém břiše. Zásoby podarovaného jídla klesly na -1 a Junin byl vysvobozením. Ležérně sedící policie na svých těžkotonážních strojích mi řekla, kde najdu jediný bankomat a já zahnul na náměstí, abych se po chvíli zapojil do fronty na výběr peněz. Všichni čekali ve frontě trpělivě, jen ze mě čišelo zoufalství. Dokonce jsem z fronty odešel, abych zkusil přímo uvnitř banky vyměnit dolary. Fronta k přepážce uvnitř banky byla ale devětkrát delší než ta moje venku. Raději jsem slušné zacouval na svoje místo a vyčkal okamžiku štěstí. Mám pravidelně orosené všechny záhyby na těle, když čekám, zda-li bankomat v té či oné zemi vydá obnos. Vždy se za tím něco skrývá a tahle argentinská mrcha mne nechala desetkrát kartu vložit a zase vytáhnout se stovkou napisů ve španělštině, než jsem po jedenácté pochopil, že se tady karta vloží, namačká PIN a zase vytáhne... další transakce jsou již bez karty. Jednoduché? Pro Einsteina určitě, ale já měl problém dodělat školu!

Za svůj první mrzký argentinský peníz jsem si dal vysněné café, špagety a empatadas, což jsou plněné těstovinové zavinovačky masem a já jim naprosto propadnul. Za pár grošů máte v břiše kus receptury z říše slunce. A když jsem u toho slunce, tak to k polední opravdu vylezlo a opět rozpoutalo běsnění. To tu ale psát nebudu, neboť na vzkazníku mám nasraných komentů habaděj.. typu: "my tu odklízíme sníh a ty se mažeš krémem na opalování....hajzle!" No jo, s tím už nic nenadělám:-)..... ale zase smrdím potem víc než vy! Myslím!

Odjel jsem z Juninu kolem třetí a namířil si to do padesát kilometrů vzdáleného San Martin, jakožto horského střediska spravujícího národní park Lanin a Cestu jezer. K této cestě se naprosto obracela moje mysl, neboť jde o klenot mezi klenoty, neboli o jak jinak, štěrkovou cestu, která národním parkem lemuje tuším šest nebo sedm skvostných jezer a vytváří tak nezapomenutelné zážitky a výhledy. Tak doufám, že se nezmýlím. San Martin mě přivítal extrémním turistickým ruchem. Až takovým, že jsem měl chuť jej projet na jeden zátah. Kdyby mne ovšem nestrašila vzpomínka na předvčerejšek a na zapomenuté zásoby jídla. Chtě nechťe, musel jsem do obchodu udělat nákup nad nákupy, což znamená, koupit mrkev, jablko, sýr a salám, mléko a oplatky... Jelikož jde ale o posvátný večer u jezera, přikoupil jsem víno.... kdy spíše než nad ročníkem, zakotvil jsem u ceny... a tu jsem lehce přešvihnul, za 35kč... což bude kvalita a taky jsem koupil koření. Jsem v Argentině, tudíž na slavnostní večer - slavnostní steak. Naprotivá obchodu byla masna a já se snažil vysvětlit řezníkovi, že potřebují steak, který by vlezl do mého hrnečku vař a nechal se osmahnout příručním vařičem. Celé tohle povídání pochopila až řezníkova žena, předala jej do mužova ucha a ten složil z ramen zabitou krávu a odřezal z ní patu. Tu hodil na váhu a prohodil "30kč... to vám fakt stačí"? Jak mám doprdele vědět, jestli mi to stačí?,copak kupuju steaky denně? Prostě to naval a kdyžtak se doperu sušenkama!

Město se dostávalo do podvečerní skrumáže. Kolem jezera se korzovalo, hrála hudba, odevšad něco vonělo.. a já tušil, že pokud odjedu, budu mít problém najít spaní, neboť cesta je vytesaná do skály. Zeptal jsem se čtveřice cyklistů na nejbližší kemp? Aši čtyřicet minut...., pak se podívali na moje kolo a zvedli cifru.." hodina čtyřicet minut" Hrábnul jsem tedy do pedálů a po desíti kilometrech našel místo kempu oslnivý resort nad jezerem, něco ve stylu Dirty Dancing, neboť shora hrála podobná hudba. Lákala mne úžasná tráva v kopci nad resortem, ale musel jsem se prosmýknout kolem vrátného, což nebyl takový problém, neboť ten si opravoval auto... rozložil jsem se tedy na útesu o patro níže než ti, co zaplatili majlant a ustlal si přímo na kobylincích. Čerstvě jsem odhodil klackem, starší rukou a na přestárlé jsem položil vařič a rozjel steakovou show. Cibulka, rajčata, okurek, mrkev... na zaplnění břicha a drobek steak jako důkaz, že existuju.... Bylo to ve mně do vteřiny i s trávou, kůrou stromů a kobylincem, ale bylo to argentinsky vydatné a pestré... a takový má být i celý zítřejší den. Tak jdeme na to!

více foto zde