.. Santiago de Chile, neboť já zůstal ohromen, v úžasu, fascinován a s hubou dokořán. Doslova jsem si chrochtal, jako ryba ve vodě - což je slovní spojení na dvě facky. Já posuzoval zvuk města jako někdo, kdo se přiřítil z pekelné sloje a cvrkot města ve mně vyvolával stav blaženosti. Místní nad moji glorifikací města nechápavě kroutili hlavou a v rámci vnitřní předpojatosti líčili surové zážitky městské aglomerace, ťukajíce mi na čelo. Prd, prd, prd! Já prostě objevil svoji Paříž v Jižní americe.
Možná tomu pomohlo místo pobytu, neboť hostel na adrese Vicuňa Mackenna stál přímo v jámě lvové a v recepci mu šéfovala typický krásná češka Markéta, se kterou jsem měl ubytování dohodnuté již týden. Zbaven nákladu a zodpovědnosti, mohl jsem vyrazit do víru velkoměsta, které je svoji polohou předurčeno k tomu, aby příchozivší dělali:"jééé". Já vím, že "jééé" se dá dělat kdekoliv. I v Přerově se dá dělat "jééé". Ale nechci sem psát sprosťárny, neboť tohle je prostor pro Santiago.
Náměšti Plaza del Armas jako středobod všeho mi učarovalo otevřeností. Každý si tu prostě něco otevřel. Někdo pivo, někdo víno, někdo knihu, další srdce... Náměstí pulsovalo, křesťanské sdružení složené kupodivu ze samých chlapů zpívalo a hrálo nějaký silně falešný song o svobodě a většina se dostávala do transu máváním bible nad hlavou. Já si tedy myslím, že se mácháním bible nad hlavou snažili udržet spíše rovnováhu poté, co se srdečně otevřeli..... a požili. Náměstí vévodila hra v šachy. Pravděpodobně každodenní, což působilo světácky. Tvořili se desítky hloučků, všichni dumali, radili, král lítal zleva doprava, kůň byl chvíli na D6 a pak odcválal do tmy, hráči křičeli na notorické poradce "Držte hubu... potřebují klid", zatímco nohu stolu počural pes. Vše jak má být ve skoro pětimiliónovém městě.
Prošel jsem obchodní zónu, kde se mě předem ptali, zda-li je něco, co jsem ještě v životě neviděl- aby mi to v zápětí chtěli prodat. Nevynechal jsem ani jednu z bizardností města - Café con piernas, neboli Kavárnu s nohama. Jde o síť kaváren v centru, kde se nesedí, nýbrž stojí a obsluha má povinnost chodit co nejvýstředněji oblečena. Samosebou, že jde o dámskou obsluhu, neboť chlap v tangách servírující mi café je po jízdě autobusem moje druhá noční můra! Prostě, kavárna s nohama je absolutní bizzar, kde by mě zajímalo, nakolik mají ti starší páprdové rádi café a nakolik se chodí jen čučet na pomyslný ráj. Podle mě musí každý třetí chlap v Santiagu umřít na infarkt,... a to z přemíry kávy a z čumění.
Zabrouzdal jsem do místních parku a na vyhlídkovou horu Cerro Saň Cristóbal, kde na mne čekala Panna Maria a papež Jan Pavel ll - samozřejmě ve formě sochy, to dá rozum. Šokoval mě počet líbajících se lidí. Nikdy, opravdu nikdy sem neviděl tolik lidí se líbat jako při návštěvě Santiaga. Ani na zábavě v Kokorách v létě 1999,.. a to byla nějaká zábava, panečku! Prostě všichni tady prožívají to teplo, klid a ruch velkoměsta ve svém vlastním světě..... kromě mě, uff! Nechtějte po mně, abych se rozepisoval o jídle, kavárnách, zahrádkách a předzahrádkách, o radosti z nových chutí a blaženosti "být při tom". Tohle město je prostě megapole hospod a barů a některé čtvrti byly problematické i pro jízdu na kole. Jak z důvodů pulzujícího davu hledajícího tu pravou nalejvárnu či gurmánskou svatyni, tak z důvodů přemíry vůní, které mi doslova cukaly s řídítky. Nedivil bych se, kdybych měl z důvodů vůně z jídla ohnutý ráfek na kole. Vše bylo dotaženo k takové dokonalosti, že bankomaty jsou dokonce přímo v restauracích, což občas nutí vaší peněženku tancovat na stole. Jestliže je v Santiagu pět miliónů lidí, pak bankomatů je přinejmenším stejně. Každý v Santiagu má prostě právo na svůj bankomat.
A taky se tu hodně protestuje. Skoro na každém rohu se proti něčemu protestuje. Ale tak příjemně a s mírou. Vezmou se kytary, bubínky, zapnou se kamery aby byl důkaz vzpoury - po vzoru fundamenatalistu - a jde se na věc, neboli jde se zpívat. Je fajn, že sotva se dozpívalo, neboli sotva se ukončil protest, hned se přešlo na líbání,.... čímž já mohl odejít. Jako momentální single jsem prostě špatný typ na protesty. Jediným protestem, kvůli kterému bych si já stoupnul na roh by byl ten "proti pečivu na váhu". Zde se totiž pečivo váží, takže pokud vystojíte frontu u pokladny a mrsknete na pás čtyři housky, tak vás mrsknou zpátky k váze a absolvujete vše znovu. Což samozřejmě po pětadvacáté nebaví. Ale člověk si zvykne. Mohl bych psát hodiny o tomhle městě, ale je to zbytečné. Tohle je lepší vidět na vlastní oči, neboť je málo měst, kde vidíte zasněžené hory z centra města. Samozřejmě ve švýcarském Svatém Mořici je výhled stejný. Ale když se budou v Mořici pářit dva psi na ulici - zastaví kvůli pohoršení dopravu. To v Santiagu se za veřejný výkon psům tleská a ještě se jim pohodí kus chleba - samozřejmě zvaženého. A tomuhle stylu zase tleskám já. Takže Alíku, Asto..... do tohó!
více foto zde
