Jižní Amerikou na kole -24.den - San Pedro jsem opouštěl fakt nerad

..přítomnost turistů ze všech koutů světa - tedy z Německa, byla mile milá. Bylo s kým splknout a od koho si půjčovat lžičku, popřípadě solničku.... a nevracet. V kempu jsem ovšem zůstal dnes ráno sám a jediný a tak nezbývalo, než roztáhnout křídla. Udělal jsem poslední mohutný nákup na cestu, neboli koupil jsem dva tuňáky v konzervě a párky a přefiltroval galon vody na cestu. Příruční filtrace vody mi šetří peníze až neskutečným způsobem. Kdybych měl platit za každou petku z obchodu, ktera je mnohdy drazší než pivo,.... jezdil bych raději na to pivo. Sice bych se po cestě motal, ale zase bych se všemu smál..... I dnešku, neboli dnešní cestě.

Ta totiž vůbec k smíchu nebyla. Věděl jsem, že budu muset vystoupat nějaký ten metr, neboť bylo San Pedro v udolí. Ale že to bude čtyřhodinový strečink do výšky 3500 metrů, to jsem fakt nečekal. Hned za San Pedrem to začalo a kopíroval jsem Měsiční údolí, neboli Valle de Luna. Rudé skály a podobnost měsíční krajině dělají z tohohle místa pastvu pro oči, ovšem pak se cesta zhoupla a nastal boj. Skoro čtyřicet kilometrů do kopce a slunce přímo nade mnou. Vše by se dalo vydržet, ovšem krajina ztratila půvab. Ne nadarmo v těchhle pustinách zkoušela prý NASA svoje vozítko, neboť podmínky byly pro výzkum nejvděčnější. Vozítku to zajisté nevadilo, no mne ano - vytratila se totiž zelená barva. Pan Bůh musel někde převrhnout vozík s barvama, nebo mu došla plechovka. Neříkám, že by zrovna Bolivie zelenou překypovala, no co je moc, to je moc.

Šlapal jsem do kopce a všude viděl jen písek. Atacama se rozlévala do všech stran a kde nebyla Atacama, tam bagroval človek. Po čtyřech hodinách mi docházela voda a proti té, co jsem si šetřil byly moje chcánky jako led. Toužebně jsem očekával vrchol v představách, že na každém vrcholu bývá restaurace, případně benzinka... v česku to tak býva, no ne? Česko ale neni Chilsko! Na místním vrcholu byla pouze čekárna na autobus, do které někdo napsal sprayem, že Juan je prase! Juana neznám a je-li prase, ví to půl národa. Udělal jsem tedy přestávku s párkem a majonezou a těšil se na ctyřicetikilometrový let až dolů, do města Calama. Ale ouha, človek miní a příroda mění.

Říká se tomu "boží trest" , byť nevím za co. Nic jsem neprovedl, nikomu neublížil, nejsem ani Juan a přesto se otočil vitr tak silně, že mě málem srazil z kola. Nešlo to přímo, ale lehce z boku, což snad bylo ještě horší. Jel jsem vlastně čtyřicet kilometrů našikmo, jako bych projížděl zatáčku na motorce.... a to jsem ještě nikdy na motorce zatáčku neprojížděl. Byl jsem zoufalý. Vítr fičel, všude kolem šedivo, vítr zvedal do závratných výšek písečné víry a ty padaly na moji zpocenou lebku. Jestli depka, tak pořadná. Do Calamy zbývalo deset kilometrů a já stál u krajnice a kryl se před větrem. Když tu najednou zastavilo auto, vylezl chlapík, popadnul mi kolo a hodil jej na korbu, pravíce "že to musí být na hovno". Nevim, jak to z mého výrazu poznal, ale v autě sem byl rychleji než on a měl sem sto chuti se k němu těch zbylých deset kilometrů tulit a vrnět.

Vyhodil mne v místním kempu, který působil jako oaza na duši a poradil mi, ať si koupím lístek na autobus do Santiaga již tady v Calamě a nečekám na skoro dvestě kilometrů vzdálenou Antifogastu, neboť krajina dál je ještě příšernější a zcela k ničemu. Jen písek a prach. Zajel jsem tedy do pobočky TUR BUS a poprosil o lístek, slečna se usmála a já toho využil a ukázal na kolo.... a bylo po smíchu. Prý že to nejde, jedině v krabici, rozebrané, vyleštěné. Nechal jsem si tedy zavolat šéfa, který uměl trošku anglicky a vysvětlil mu, že mezi cyklisty platí zásada, že TUR BUS je nejvstřícnější, co se kola týče oprotivá konkurenci. Nevim odkud jsem to vylovil. Vím o jediném člověku s kolem, který kdysi tuhle společnost využil..., no zabralo to! Šéf řekl "děvčata, to kolo odvezeme, pán si otočí řidítka a oddělá šlapky a nějak to půjde "A děvčata opět nahodila úsměv a k tomu mi hodila slevu 25% na nedělní autobus. Mám tedy celý zítřek na prostudování města Calama a největší místní rarity - vesnice Chuquicamata s největším povrchovým dolem na světě na mĕď. Ten důl je videt již z dálky a pracuje v něm snad půl Calamy. Ten kdo tam pracuje je snadno rozeznatelný, neboť má vyvalené oči a hned po práci hraje automaty a pije u toho pivo. Sakra, není u nás doma taky nahodou důl na mĕď?

více foto zde