V rámci kampaně "aklimatizuj se vole, nebo umřeš", naplánoval jsem si pobyt v La Pazu na pĕt dnů. Výška mĕsta pod čtyři tisíce metrů působí blahodárně, ale trošku nudně. Město je v zásadĕ jeden velký bazar a chaos.
Naprosto nechápu princip dopravy. Jak veřejné, tak klasické. Po mĕstĕ jezdí tisíce malých dodávek a spolujezdci mají vystrčené kebule z okýnek a ječí na kolemjdoucí "jedeme tam a tam" a kdo mávne, ten sedne a jede. Jak vidno, taxi funguje i bez vysílaček. Již druhý den plánuji tréninkovou vyjížďku na kole. Ale nemám odvahu a nemám kam. V jednom pruhu jezdí tři auta, nejsou krajnice a chodec nemá nárok. Divím se, že místním v rámci evoluce nenarostly dlouhé uši a srst, jak pořád jako chodci kličkují mezi auty. A taky si myslím, že každá bolivijská rodina se večer sejde u stolu, matka hodí na stůl pečenou lamu a otec řekne "pomodlíme se, že jsme vykličkovali další den...amen".
Kolo jsem tedy vyměnil z důvodu přežití za autobus a koupil si lístek k vysnĕnému jezeru Titikaka(více foto ve fotogalerii), včetnĕ návštĕvy kultovního ostrova Isla de Sol. V rámci treku na ostrovĕ jsem se mĕl pohybovat ve výšce 4000metrů, tudíž pro trénink dobrý. Netušil jsem ale, že autobus BSAD může jet onĕch 145km k jezeru 5hodin. 5HODIN!!! Sic se bylo z okénka autobusu na co koukat - povĕtšinou na kopulijící psy a rozházené lidi podél cesty, prdel z toho svrbĕla.. Až na jednou? Titikaka... Srdce se rozbušilo i bez výškové nemoci. Titikaka je klenot, fenomén. Ta rozloha je nepředstavitelná. Je to živá voda celé Inské říše atd. atd.. Nejsem historik, tudíž bylo lepší, dát si před usednutím na vratkou bárku pivo a poprosit Manuela, který přisednul, aby mi dal osvĕtu. Jezero Titikaka má tedy dva hlavní ostrovy Isla de Sol a Isla de Luna. Inský bůh - Viracha stvořil jezero a z růží vyčaroval dva ostrovy. Na nĕ dočaroval pár, chlapa jménem Manco Copac a ženskou Mamu Huacu.. a bylo to. Prostĕ Adam a Eva po Insku, akoráte tam nefiguroval had, ale určitĕ lama. Odjel jsem tedy na posvátný Ostrov Slunce a prošel si starou stezku, kterou místní používají po tisíce let a kochal se. Byl jsem v absolutním historickém orgasmu. Při čučení do nedozírné dálky jsem vyslechnul další příbĕh, kterak jezero stvořil Bůh Slunce říše Tihuanacan, ještĕ než tu začali courat Inkové. V jejich řeči znamená Titi - puma a Kaka - skála. A prý jej stvořil ze svých slz, když mu puma sežrala dítĕ. To teda musel být smutek. Tĕch příbĕhů na mne bylo už moc. Čekal jsem, kdy se vynoří zbrojnoš, který mi oznámí, že jezero si nechal vybagrovat Karel 4, aby mĕl kam na štiky.
Cestou zpĕt v rozhrkaném autobuse sem neustále přemýšlel, jak ukončit stadium čekání a kdy vyrazit. Za okny autobusu se odehrávalo bouřkové představení. Dle místních začalo období dešťů a nic dobrého mne nečeká, neboť pokud jednou vyrazím na náhorní plošinu, není cesty zpĕt. Teploty spadly při dešti na 5'C - což není mnoho:-). Představa, že bych se schoval na cestĕ před deštĕm na Agipu, nebo si zašel na bulky do Alberta je scestná. Buď a nebo. Dávám si dva dny, víc nevydržím.
