.. bylo tělo ve střehu a v pozoru. V noci se mi hlavou honily sny, kterak bude dnešní výšlap cestou do pekel, tudíž mi chtělo mé tělo asi dokázat, že je připraveno utkat se s kopcem i poušti Siloli. V hotelové restauraci 24cenové jsem si poručil vydatnou snídani jménem Continental za 25 Bol, jež obsahovala dvě bulky, marmeládu a café. Nemyslím si, že to byla marmeláda. Bylo to spíš nasráno od plameňáků.. a taky to tak chutnalo.
Měl sem čím dál větší problémy s dobitím všeho potřebného, neboť v této časti Bolívie je elektřina něco jako zlatý zub po dědovi. Vyrazil sem tedy směr poušť Siloli. Cestou jsem minul další dvě laguny plné plameňáků, které za ranního rozbřesku tahaly za srdce svoji krásou. U laguny Honda mne zastavilo auto plné turistů, z nichž se vyklubali známí ze Saláru Uyuni. Celé auto ječelo "Paveeeeel" a nastalo objímání. Tedy, oni mne objímali, zatímco já jim čučel přes rameno do auta, zda-li nemají něco k snědku. A jasně že jo. Dostál sem jablka a keksy, což mi zvedlo hladovou náladu, neboť se přede mnou počal vrstvit kopec.
Nepředstavujte si kopec, jako kopec.... prostě takovou tu evropskou cestičku směrem vzhůru, při které praštíte s kolem do příkopy a zvoláte "mohl bych se na to vysrat". Tahle bolivijská šlamastika je většinou písčitá plán o rozloze třeba osmi kilometrů, rozježděná terenními auty všemi směry a vy musíte zachovat hlavu a vybrat cestu. Pravidlo zní "nikdy středem", jinak se utopíte v písku. A tak sem odbočil a jal se drápati nahoru po právé straně pláně. Vyšlo mi to na dvojku. Občas tlačeni, občas pád, ...ale jinak metry přibývaly. Po pěti hodinách sem byl na udávané výšce 4600 a měl být konec. Já ovšem odbočil do soutěsky s myšlenkou, že jde o zkratku a stoupal stále nahoru. Ocitnul jsem se po dvou hodinách zcela mimo všechny trasy a nastoupal k 4800.
Kupodivu, necítil sem nikterak fyzické ani psychické problémy, neboť mne Cimrman stále udržoval ve střehu. Cesta byla tak strašná, že jsem jel krokem. Kdybych kolo vedl, asi bych byl již na vrcholu.., ale člověk se rád veze :-). Když sem dorazil na nejvyšší bod, zatajil se mi dech. V dáli pode mnou se rýsovala poušť Siloli, přede mnou byla Chile i s pohořím a oblak prachu v dali signalizoval auto s turisty ve vzdálenosti přes deset kilometrů.
Zničehonic se objevila dvě auta. Vyskákali francouzi a australani a nastalo focení panoramat a focení mého kola. Počali mi ke kolu nosit oplatky, jídlo a ovoce jako k jesličkám s ježíškem. Já za ty dary samosebou děkoval nastokrát a musím přiznat, že sem si připadal jako na velikonoce. Stačilo jim zpívat "hody hody doprovody " a nechat se uplácet žrádlem. Nastal sjezd na poušť Siloli. Tento zhruba čtyřicetikilometrový úsek je prověrkou stavu mysli (nikoliv müsli), nervů, cyklo-dovednosti a znalosti sprostých slov. Poušť je široká opět kolem pěti kilometrů, stop po autech je milión - asi jako když si stoupnete v České Třebové na překladové nádraží a vidíte tisíce kolejí vedle sebe... a musíte vybrat správně.
Každá z cest, kterou jsem vybral byla absolutní roleta. Jel jsem krokem a občas zapadnul do písku. Snažil jsem se přetlačit kolo na levou stranu, no po kilometru jsem to vzdal, neboť bych padnul vysílením. Přesto jsem našel alespoň jakousi stopu, po které se to tak nějak dalo. S podvečerem ale přišel vichr a zima dosáhla bodu mrazu. Bylo mi jasné, že dnes budu spát na písku. Podařilo se mi najít alespoň trošku závětří, ale byl to boj. Až se jednou budete opravdu nudit a bude čas spravit si náladu, zkuste si ve vichru postavit stan. Garantuji vám, že se strašně nasmějete. A natáčejte to na video s názvem "debil a zbytečná práce"
více foto zde
