Jižní Amerikou na kole - 18. den - Hrát si na čundr ..

..ve výšce 4300 metrů, pokud člověk není yetti ošlehaný větrem, není zrovna juchajda. Vichr dokázal udělat z mého kopulovitého stanu malou kostku, neboli udělal z bytu 3+1 pouze předsíň. Chtě nechtě, musel sem v jednu ráno ven a pomoci provazu upevňovat stan ke kamenům a křoví, abych se neocitnul vzduchoplavbou zpět v La Pazu.

Jak jsem tak stál v čepici a rukavicích, zvednul sem hlavu a uviděl tu nebeský hvězdnatou nádheru. Tady jsou hvězdy nejjasnější, obloha nejčistší a ne nadarmo se do této lokality nacpali hvězdobadatelé, ze všech koutů světa. Na Armstronga nebo Lajku by se dalo odtud mávat. Byl jsem vzhůru brzy. Tahle výška mi dělá problémy. Usínání není bůhvíjak rychlé a cítím tlak na plicích. Tři týdny kašlu jako tuberák, což je prý pro výšku normální.

Zjistil sem, že mám puchýře ze slunce i na zádech, což je neuvěřitelné přes dvoje oblečení. Povrch mých zad připomínal oblíbené lupající pecky, do kterých se báli zboží.... no moje lupající pecky byly plné vody. Namazal jsem se tedy trojtou vrstvou a vyrazil. Čekal mne výstup k lagunám. Hned po dvou kilometrech kolem mne šplhalo auto s turisty, kteří si bezmezně rádi fotili, kterak tlačím kolo přes kamení do kopce. Pak nechali zastavit a darovali mi bonbóny. Poděkoval sem a tlačil dál. Po chvíli zastavila auto rodina z Kolumbie, která se chtěla vyfotit s kolem. Přineslo to jablka, vodu a coca colu. A tak to šlo po celý den. Auta vozící turisty k lagunám jezdí v intervalech. Někdy prostě dvě hodiny nic a najednou se valí oblaka prachu a já rychle metu na stranu.

Stejně jsem nebyl schopen ujet metr. Kamení se střídalo s pískem a když už to nějak vypadalo, přišly rolety a já jel krokem abych neulomil tím natřásáním nosiče. Turisté stejně z aut více oceňovali, když sem kolo tlačil, neboť jsem pro ně ztělesňoval pravděpodobně Ježíše. Po dvacíti kilometrech sem se doharcoval k první z lagun a jal se fotit plameňáky. Ti jsou hlavním artiklem lagun a je jich tu bezpočet, všech barev a vyznání. Laguny díky minerálům mění počas dne barvu, tudíž jde o divadlo od pána boha. U laguny postávalo snad deset off-roadů čekajíce na turisty. Je vtipné, kterak si místní řidiči terenních aut sednou pospolu na zem a plameňáci jsou jim u prdele. Dáji turistům půl hodiny, pak zařvou "Vamos" a jede se o dům dál. No a k těmhle řidičům si já sedám, abych zjistil informace. Moje kolo vzbudilo tentokráte u laguny větší údiv než plameňáci. Turisté se fotili u kola, za kolem, pod kolem, nosili mi čokoládu, jeden frajer mi dokonce věnoval svoji svačinu a bylo to moc fajn. Až sem čekal, že mezi nás přijde jeden z plameňáků s dotazem, jestli bude focení nebo ne - ať se tam zbytečně nemáchá.

Proti vichru jsem se dokodrcal až k druhé laguně Hedionda. Ta jako jediná měla na břehu restauraci a eco hotel za šílené peníze. Vichr nabral šílených obrátek a můj útrpný výraz dohnal jednu z rodin, pozvat mne na oběd. Všichni, včetně řidičů aut do mne hučeli, ať přespím v hotelu, neboť za deset kilometrů mne čeká výstup do 4700metrů a bylo by to lepší z rána. Recepční mi bez milosti řekla, že místo není a pokud by bylo, bude stát pokoj 100$. To byla perda. Seděl sem tedy venku, turisté mne plácali po zádech, usedli do aut... a bylo po všem. Jen já, vichr a pokoj za stovku dolarů. Už, už sem sedal na kolo, že něco málo zvládnu, když zastavilo auto, chlapík se mne optal co a jak a vyloupnul se z něj majitel hotelu. Nahnal mne zpátky, dál mi pokoj za 40bolivijanů, sprchu za 20, já si vypral, opravil věci na kole, čučel přes okno na plameňáky a co chvíli zařval "vivat Bolivia"! Tohle byla opravdická haluz.... Tomu výšlapu ale stejně neuniknu.

více foto zde