Jižní Amerikou na kole - 16. den - Odjezd byl hlášen na osmou..

.. přišel sem tedy před Louisův dům.... a byl okamžitě vtažen na snídani. Celá početná rodina snídala lámu s ryží a já jen valil oči, když se to přede mne hrnulo na talíři. Velké jídlo místo snídaně, je u bolivijců absolutně normální věc. Bylo mi vysvětleno, že místní mají neskutečně oplechované žaludky, aby snědli a vypili všechno. Prý je to tak od nepaměti a proto cizinci převařují a filtrují místní vodu, lokální stravu nechají projít žehem, zatímco bolivijec sežere přejetou kočku, zapije to vodou z kaluže, krkne a nic.

Louisova rodina vlastnící malý obchod, nakládala dodávku pitím a domácím jídlem, které jela prodávat do vedlejší vesnice na fotbalový turnaj. Dle slibu přihodili na korbu moje kolo a jelo se. Po cestě mi vysvětlili, že pokud je období dešťů, tak se na tři měsíce přeruší práce a proto je čas na dovolenou, nebo fotbal ve všední den. Díky období dešťů nikdo nevyužívá ani onu katastrofální silnici směr Chile, ale jezdí se jinudy. Vynikající se to dozvědět v půli cesty! Rodina mne vysadila na křižovatce a naposled zamávala.... a pro mne to začalo nanovo. Do hodiny sem byl pětkrát na zemí, když kolo zůstalo zabořené v písku. Křičel sem " proklínám vás, kurvy bolivijský", ale nic... jen šumění větru.

Ukrajoval sem kilometr po kilometrů k vesnici Saň Juan, kde měla být poslední civilizace a možnost nákupu. Připlazil sem se do vesnice po poledni, zrovna ve chvíli, kdy začal výkop místního fotbalu. Úžasné, prostě úžasné! Sednul sem mezi mezi místní, nechal si připravit klobásku, koupil colu a nechal si vysvětlit, že místní jsou žlutí, tudíž tleskám špatně. Připadal jsem si jako doma, tedy až na to, že všichni okolosedici měli v rukou sáčky s kokovým listím a valili to do sebe hlava, nehlava... Ale zase nikdo do sebe nevalil pivo, kupodivu!

Můj odjezd směr Chiquana vzbudil u okolních údiv. Cesta k této poslední bolivijské výspě je prý extrémně špatná a vesnice samotná již neexistuje, pouze vojenská posádka. Zkusil jsem se ještě zeptat v šatně hráčů, jestli někdo nejede alespoň kousek na Chiguanu, ale vzbudil jsem pouze smích. Jediný, kdo by tím směrem jel, jsou prý pašeráci drog, neboť jde o pašeráckou stezku... a ti místo v autě nemají, neboť jsou až po střechu.... ve zboží i v průseru. Obrnil jsem se tedy trpělivosti a žrádlem a rozjel poslední tango na silnici smrti. Do tři hodin to tak nějak šlo, ale pak se probudil klasický protivítr ostrý jako kudla a už to jelo. Ukusoval sem to po metrech. Skákal jako koza na trampolíně a brečel nad vlastním osudem. Ke své největší hrůze sem zjistil, že se tím drncáním rozhodila elektronika fotoaparátu a ten se poroučel do věcných lovišť. To byla rána pod pás. Kdybych mohl křičet až k prezidentu Moralesovi za stav cesty, tak ječím jako o život.

Nezbylo, než pokračovat dál a fotit tabletem. Jako debil! Zastavit, vyndat z obalu, nastartovat, počkat, vyfotit, vypnout, schovat, zadělat brašny.... ujet kilometr, zastavit..... atd. To jsem mohl klidně vést plátno a vše co vidím malovat. Časově by to vyšlo na stejno! Bylo již sedm večer a Chiguana nikde. Naprosté liduprázdno, vichr, hory a písek. Navigace mi ukazovala, že sem Chiguanu minul o sedm kilometrů, ale nechápal sem jak. Vylezl sem tedy na menší kopec, vzal dalekohled a ejhle. Přes rozbahněný salár stalo ode mne v dálce torzo vesnice. Vítr mi poprvé za celou cestu bušil do zad a já to valil bahnem hlava nehlava směr nocleh. Chodil sem rozpadlou vesnici sem a tam, nikde ani noha, zkusil jsem nakouknout do vojenské posádky... jen betonové chatrče bez oken, vítr svištěl, slunce zapadalo, hororová scéna.. Najednou sem uslyšel hlasy z jednoho betonového bunkru. Oddělal sem igelit, co tam byl místo okna a uviděl kluky, jak něco vaří. Pozdravil sem a zeptal se na nocleh. Nastalo absolutní zděšení, nechali vseho a zmizeli. V tu chvíli sem pocítil asi největší strach na cestě. Varování místních o pašerácké stezce se mi nalouplo do hlavy a vše ještě umocnily otevřené dveře, ve kterých stal borec tázající se co potřebuju.

Byl v civilu a měl úplně červené oči. Natlačil mi kolo dovnitř a posadil mne na lavici. Snažil sem se jakkoliv zjistit, jestli je to vojsko nebo ne. Po nějaké chvíli klábosení přistála přede mnou melta a kolínka s masem z lamy a já se uklidnil. Dostál jsem zubožený pokoj se zuboženou matrací, ovšem kluci spali ještě v horších podmínkách. Vše živila jedna autobaterie, žádný záchod, sprcha... jen venku u kolejí rezavá nádrž na vodu. Tak či tak, mužů jen opět sklopit hlavu nad odhodláním vojska, chránit hranice jako smrdutý hrdina. Třikrát hurá!

více foto zde