Jižní Amerikou na kole - 15. den - Nastal čas odjezdu z civilizace.

..tedy, pokud se osada Uyuni dá civilizací nazvat. Uyuni v místním nářečí prý znamená dvorek. A on to dvorek donedávna taky byl, než začali jezdit zvědavci z celého světa, aby dělali "juuuu", při čučení na největší solné jezero světa. A Uyuni toho využilo do maxima a přednádražní náměstíčko stvořilo k obrazu cizinců. To aby nemuseli požírat a popíjet místní šílenosti a zachovali si svůj mimo-bolivijský standart. Já si v tomhle nebolivijském prostředí dal poslední café, pak sem zašel na tržiště mezi místní na kotletu z lamy a polévku z kuřete, na poštu a na záchod.... a zamával městu.

Projel sem chudinskou čtvrti přímo k jedné z místních atrakcí - ke hřbitovu vlaků. Na nekonečné planině byly poházeny parní lokomotivy a vagóny, aby dělaly posmrtně kulisu turistům z celého světa. Mé srdce nádražáka drželo minutu ticha... i když, to sem přehnal. Prostě sem to blejsknul, jednu parní bobinu sem poplácal a razil dál.

Čekala mne dlouhá štreka do Rio Grande. Ještě na hotelu stáhnul sem si z netu pojednání od nějakého američana o kvalitě cesty a o rozmístění vesnic ve směru Uyuni - Chile. Byl jsem tedy vybaven informacemi pro dvoudenní cestu. Příšerně nudná krajina a nekonečné vzdálenosti mne nutily šlápnout mocněji do pedálu, abych po sedmdesáti kilometrech dojel k odbočce na Rio Grande. Bylo mi divné, že širší cesta pokračuje dál, zatímco mezistátní se stává kvalitně odrbanou polňačkou. Řidic čůrající na své přední kolo mi potvrdil, že je to tak správně - tudíž sem vyrazil.

Začal jeden z největších bojů v rámci mé cyklistiky. Cesta se proměnila v peklo bez aut, civilizace, značení. Povrch byl něco tak strašného, že sem mezi roletami lítal z leva do prava, zkoušel to mimo cestu... no nic nepomáhalo. Přidal se silný protivítr a moje rychlost se pohybovala mezi osmičkou a desítkou. Do Rio Grande chybělo 30km, no vědomí, že tahle cesta má 250km po hranice s Chile mne dovádělo k šílenství. Znovu a znovu sem držel ve vichru papír se zápisky onoho američana, který psal, že cesta má dobrý, občas hrbatý povrch a že v Rio Grande je ubytování a spousta obchodů. Buď byl američan na drogách, nebo měl zálusk svými informacemi vyvraždit půlku cyklosvěta.

Zatímco já padal po dvacáté v písečných závějích a roletách, udělalo se nade mnou černo a já dál maximum do toho, abych dorazil do Rio Grande, takřka za minutu dvanáct. Zvedal se uragán a blesky lítaly zleva do prava. Zastavil sem u party zedníků a optal se na ubytování. Tahle otázka pobavila zedníky, vesnici a zřejmě i boha, neboť na chvilku přestalo foukat. Ani ubytování, ani jídlo, nic nic, zhola nic a ještě navrch ujištění, že cesta má v dalším úseku ještě horší kvalitu.

Sedl sem si na bobek a nechal se olizovat místním psem. Pro zahnání hladu, začal sem olizovat i já psa, což přimělo jednoho ze zedníků aby sehnal místního bose a ten mi předal klíč od jedné malé obecní cimry. Zedník se jmenoval Louis a pozval mne k nim na večeři, čímž počala mít tragická návštěva Rio Grande pozitivní nádech. Načesal sem v cimře patku, navoňal se a vyrazil k Louisovi na večeři. Jelikož byl Louis student a mluvil anglicky, byl z toho mega večer, plný jídla a pití. Venku lilo a já byl v sedmém nebi. Když mi Louis nabídnul svezení pro zítřejší den o dvacet kilometrů na korbě dodávky, skákal sem štěstím do stropu. Každý centimetr téhle cesty byl prokletí, pánbůh zaplať za dvacet kilometrů na korbě auta.

více foto zde