Jižní Amerikou na kole - 13. den - Dnes jsem si prožil přestávkový

.. den, neboli "denpause". Již na základní škole nám při lyžařském výcviku vysvětlovali, kterak je nutné udělat v týdnu pauzu, neboť tělo je již znaveno a hrozí mu přetržení. Tuším, že tím dnem vždycky byla středa... Ale možná sem si to celé s něčím popletl. Nicméně, já zaplatil pobyt v Uyuni na dva dny a tak sem mohl celý den "válet šunku po stole". Rozhodl sem se pro regeneraci těla, neboť to bylo a trošku je, ve stadiu rozkladu.

Poté, co dal sem si horkou sprchu, většina puchýřů praskla a já se do rána svlékal z kůže, jako Hanibal Lecter. Vlastně sem ráno vstal z postele a přitom moje kožené "JÁ" se v posteli stále válelo. Kdybych na tu svlečenou kůži nějak přišil knoflíky, tak mám férovej kabátek na besedy. Daleko víc mne ale trápily moje nestydké pysky. To co mi udělala výška, slunce a dýchání pusou se rty, to sem ještě nezažil. Bílý povlak, praskliny do živého a naprosto nic nepomáhalo.

Ranní procházka tedy vedla napřed do lékárny. Vysvětlil sem paní kdo jsem, co jsem a ostatní sem ani nemusel, neboť mi stejně pořád hleděla do huby s pocitem "ten musí trpět, frajer". Čekal sem jasnou radu a jasnou mast. Místo toho na mne civěla a pak mi podala pomádu. Říkám, že pomády mám tři. Podala mi tedy čtvrtou s pocitem vítězství. Lapal sem po radě, zdali nepotřebuji vitamin C. Ona řekla "sí", povídám jestli ne i vitamin B, řekla "sí"....tak sem ji řekl něco ve smyslu "sí....kráva" a šel sem pryč.

Bylo lepší jít za babkama na tržiště a jedna mi hned střelila krém na popáleniny a druhá jelení lůj s UV, který dělá bílou hubu. Rada starších a zkušenějších rozhodla. Courání po městě mi ale nepřidalo. Co chvíli sem přisednul k nějakému turistovi, kterého sem poznal den předem a zabíjel tak čas. Město se lehce chystalo na vánoční večer, neboť ten je zde 25.12 a já pomalu chytal depku velkou jako Hradčany.

Naštěstí se mi podařilo spojit s domovem a ujistit se, že jsou všichni v pořádku a užívají si každoroční party u nás doma, kdy na stolech je žrádlo a pití všehomíra. Musel jsem tedy na večer pro vyspravení nálady opět do města, dát si chulletas de lama s rýží a hranolkama v šesté cenové skupině. Cpal jsem to do sebe včetně much, které odmítaly kotletu opustit a jídlem tak zaháněl chmury a trudomyslnost. Zítřejší odpal na dvěstěkilometrovou vzdálenost po šotolině a kamení nacionální cesty numero 5. bude náročný. Buď totiž po dvou dnech projedu hranici do Chile a začnu psát další kapitolu, nebo před hranici odbočím na jih a vydám se k lagunám do národního parku výšky 5000metrů. Dávám tedy tělu ony dva dny na křižovatku dvou cest. Tělo si samo řekne, neboť tělo je generál.

více foto zde