Celou cestu jsem přemítal nad tím, kde že mne tento vánoční čas zastihne. Měl sem strašně přání, aby to bylo v civilizaci. Abych si mohl koupit pořádně jídlo, víno a chovat se jako člověk a ne jako tukan. A najednou to bylo tady a místo civilizace byl přede mnou Salár de Uyuni. Nejšílenější bílá plocha, dokonalá sebevražda. Salárem procházejí tři cesty nazvané Intersalar a pokud se jich držíte, vyvedou vás z toho pekla ven.
Já se potřeboval dostat na kaktusový ostrov uprostřed plochy, kde prý byla ubytovna. Salár je obrovským magnetem pro turisty a myslím, že je to dokonce nejnavštěvovanější místo v Bolívii. 99% turistů se nechá naložit do tereniho auta, zaplatí cestovce a vyrazí na salár. S vodou, jídlem a v klimatizaci. To jedno procento je debil, co se rozhodně to přejet na kole. Vyrazil sem tedy opět na bílou plochu s Cimrmanem v uších a hlavou se mi proháněly rolničky, rolničky ....
Směr, který mi udávala navigace na ostrov byl ale proti absolutně skličujícímu větru. Nemohl jsem najít žádnou cestu, nic .. nula. Hodiny přibývaly a já se pořád motal v kruhu dvacet kilometrů od břehu. Zkoušel sem jet podle stop aut, ty ovšem byly po pár kilometrech zafoukané. Byl to totální psychicky kolaps a nevěděl sem co dál. Pojednou sem našel čerstvě stopy od auta a vydal se po nich. Věděl sem že nevedou požadovaným směrem, ale byl jsem rád alespoň za něco. Po dvacíti kilometrech se stopa začala stáčet a já z navigace pochopil, že cesta vede jiným směrem, do města Uyuni. Bylo mi to absolutně jedno, docházela mi voda, slunce absolutně pražilo a všude dokola jen bílo. Do města to bylo přes sto kilometrů a já nasadil extrémní tempo. Dál jsem si závazek zastavit a napít se vždy v celou. Takováhle cesta je skličující. Vidíte jen bílo, na obzoru se lehce kmitá pevnina, peče se na vás všechno, šetříte vším a lapáte po dechu. Poprvé jsem prožíval stav faty morgany. Uviděl sem na obzoru tečku a vydal se k ní, po desíti kilometrech sem zjistil, že tečka je za mnou...., občas sem přijel k plastové láhvi, kusů pneumatiky...a tak to šlo hodinu za hodinou.
Když pak, se najednou podívám do prava a souběžně se mnou terénní auto a všichni si mě foti. Zastavil sem je a oni mi nacpali brašny pitím. Řekli ať vydržím ještě padesát kilometrů a pak bude lépe. Znovu jsem to tedy rozpumpoval a po dvou hodinách další morgana....., vypadalo to jako fůra aut, možná i dům...jel sem jako o život a obraz byl stále zřetelnější. Bože, já sem našel na sto kilometrů Hotel del Sal, vystaveny ze soli. Je jako mekka pro turisty v terénních autech. Před hotelem bylo plno. Lidé ze všech koutů světa se fotili se santa čepicemi aby pojednou změnili svoji pozornost na mne. Nikdo nechápal, kde jsem se tam ocitnul. Byl jsem absolutně grogy, od soli, spáleny ale chtělo se mi pištět štěstím. Začali mi nosit z aut jídlo, café, ovoce... a já tam jen tak seděl na zemí a žral to všechno přes sebe. Do města mi chybělo 30km a já věděl, že stihnu zavolat ještě domů, že si koupím vysněný hotel, vanu, jídlo, víno... Byl jsem šťastný za ty stopy od auta, byť mě dovedly jinam než sem chtěl a zajel sem si kolem 100km. Ale byl jsem v civilizaci po více než týdnu. Ubytoval sem se, vypral si a umyl se - čímž jsem zasvinil potrubí v půlce města a vyrazil do vánočního města. Sežral sem všechno, co sem viděl a permanentně se na ulici objímal s turisty, neboť většina ve mně poznávala toho blba s kolem. Tomuhle říkám vánoce. Děkuju ježíšku.. moc děkuju.
více foto zde
