Jižní Amerikou na kole - 1. den - Byl jsem jako na trní..

...16.hodin čekání na letadlo směr La Paz bylo za mnou a nabírali jsme konečně výšku. Již podle osazenstva v půlnočním letadle se dalo hádat, že La Paz nebude Miami. Na dvě hodiny se pod námi ztratila světla, všude jen pusto pusta tma a já se začal nervózně ošívat.

Letiště El Alto je nejvýše položeným letištěm na světě. Přistávací plocha ve výšce 4 100m vám zaručí, že pilot nemusí klesat tak dlouze, za což by měli vracet prachy, ..a pak to hlavní, že jakmile se otevřou dveře letadla, tak se vám naopak zavře přívod kyslíku. Čekal jsem na tenhle moment půl roku a věřte, netušil jsem, jaká to bude rána do hlavy. Dosmýkat kolo a batožinu před letiště byl tak nadlidský úkol, že jsem u toho chroptěl jako podříznuté prase. Ostatně, já již chroptěl u celní procedury. Letiště vládlo komfortem Bochořského letiště v době, kdy na něm ještě hučely míchačky. Všude samopaly, policie, kontrola za kontrolou, vypisování úředních lejster a omýlání otázek kam že jedu a kde budu spát. Nakonec jsem dostal kýžené razítko, neboť frajer za přepážkou pochopil, že pravdĕpodobnĕ do devíti minut umřu, nebo ho pobliju. Jak sem již psal, dosmýkat kolo přes rentgeny a ještĕ na jednom ze dvou existujících vozíčků na letišti byl hyper zážitek. Kor, když měl vozík jen tři kola.

Byly dvě ráno a muž držící cedulku s mým jménem byl pro mne vysvobozením. Někam odešel a přijel starou mazdou. Nelíbil se mi. Ani on, ani ta mazda. I stará bolivijánka procházející bůhviproč okolo s kozou pochopila, že tohle se do mazdy nevleze. Osadník tedy přivolal jiné, větší taxi a nacpal vše dovnitř ukazujíce, abych si šel sednout k němu. Tak tohle néé chlapci kakaoví, sednu si pěknĕ ke svým věcem. Lauda se mnou tedy vyrazil sám a já s údĕsem zjistil, že autu nefunguje vůbec nic. Ani okna vzadu, která byla pořád dole, ani palubovka, o pásech nemluvĕ. Vůbec jsem neviděl před sebe a mám za to, že frajer měl tykadla, nebo kurva vyvinutý instinkt. Cesta padala tak neskutečně prudce dolů, že jsem jen lapal po dechu s vědomím, že tenhle výškový propad za pár dnů pojedu na kole směrem nahoru. Kolem cesty postávaly podivné existence a můj řídící netopýr pojednou prudce zabrzdil a ukázal směrem dolů - "La Paz,..udĕlej si fotku"! Pravda, byl to omamný pohled. Město jakoby se koupalo v kotli tvořeném horami. Úplná šílenost.Těžko se ale fotí, když cíleně chcete nechat obě nohy v autě, aby vám borec nevzal roha.

Příjezd do samotného města působil v noci hrozivě. Moje pocity bily na poplach a vše se nakupilo, když Lauda zastavil v temné uličce a řekl, dál jet nemůžu, cesta je rozbitá, hostel je 200 metrů. Vyhodil mi věci z auta a na požadovaných sedmnáct dolarů jsem mu ja dal deset. Řekl, že to stačí a zmizel. Z každého rohu mne někdo sledoval, kterak se snažím dovláčet kolo a pět brašen ke dveřím hostelu. Poprvé v životě jsem byl rád, že mi nikdo nepomáhá. Když mi po zazvoněni otevřeli, připadal jsem si jako v ráji. Svalil se na postel a kochal se peřinou. V tom zazněla ve vedlejší ulici salva ze samopalu a já se stočil do klubíčka a srdce bilo na poplach. Tohle bude horkej brambor Pajošu.

S ranní kávou, čajem z koky, hamburgrem a naprosto odlišným pohledem na svět, vletěl jsem do ulic La Pazu a zjistil, že to tak hrozný není. (viz sekce foto. ) Jen se musí dodržovat pravidla. Nevĕř, nepůjčuj, peníze nevytahuj a papír neházej do hajzlu, ale do koše!